Vesecký rybník - Teichmühle 

Rybník Tajchmíle

Tajchmíle. Udivuje mne pokaždé, když k němu přijedu. Vždy tu něco nového objevím: pár žlutě kvetoucích kosatců, neznámou žulovou skálu v lese, příjemný odraz stromů ve vodě. Tajchmíle vzrušuje i uklidňuje. Ten úžasný rybník, voda mého dětství. Jezdíval jsem sem coby malé dítě s maminkou. Nevím proč, ale nechoďívali jsme na běžná koupaliště — když jsme se chtěli koupat, jelo se na Oko v Bedřichovce nebo na Tajchmíle. Neřešily se tehdy nějaké sinice nebo zelená voďa, bahnité vůně. Vzali jsme chleba se salámem, pití, termosku, nalili do ní polívku a jeli na kolech na Tajch. Nikdo mu tehdy neřekl jinak a dneska to je stejné. Až mnohem později — to už jsem se sem v létě každý den i několikrát jezdíval koupat sám na kole jako puberták — jsem se na cedulce na stromě dočetl, že ten rybník se vlastně jmenuje Mlýnský... Pche, neznám nikoho, kdo by mu tak kďy řekl. 

Snad každý Liberečák považuje Tajchmíle, choulící se na okraji hustých lesů, táhnoucích se až k Jablonci, za součást svého domova. Nejvíce snad Vesečtí a Vratislavičtí. Na to, jak je známý, se o něm ale málo ví. Ani jeho starobylá historie není příliš známá a většina lidí jej považuje jen za jakousi průmyslovou nádrž, kterou si příroda zase vzala zpět. 

Tajchmíle ale patří k nejstarším vodním plochám na území Liberce. V údolí Lučního potoka, v té době Wiesenbachu, bývaly již na přelomu 18. a 19. století malé rybníčky, někdy se uvádí, že byly hned tři. Rybníčky patřily knížeti Rohanovi ze Sychrova, stejně jako široké a daleké lesy okolo, sloužit měly k chovu ryb. Na starých mapách z první poloviny 19. století se toto místo v údolí potoka nazývá německy Froschpfütze čili Žabí louže — vypadá to, že to byly právě ony rybníčky, které byly důvodem takovéhoto pojmenování. Žáby tady musely skřehotat parádně, v bahnité mělké vodě.

Vody Wiesenbachu nejenže sytily tyto malé rybníčky, ale o notný kus dále po vodě také poháněly mlýn, který stával až ve Vesci, v místě, na němž je v současnosti ve Vyhlídkové ulici za mostkem pár domků pod zahrádkářskou kolonií. Hodně důvěryhodná Resselova vlastivěda na počátku 20. století uváděla, že tento mlýn s pilou je doložen již v polovině 18. století. Vody Lučního potoka mlýn nehnaly přímo, ale zhruba v polovině cesty mezi dnešním Tajchem a zaniklým mlýnem se z potoka odpojoval vodní náhon, na několika místech dodnes lehce patrný v lužním lese.

 Nejstarším doloženým mlynářem v tomto mlýně je Augustin Stanzig. Ten mlýn označovaný jako Teichmühle (Rybniční mlýn) roku 1786 prodal za 981 zlatých Josefu Jungovi z Vesce. Těžko říci, jestli to byl on, koho vesničané jako prvního začali nazývat Teichmüller čili Rybniční mlynář. Každopádně tato přezdívka pro majitele mlýna klapajícího na Lučním potoce se v 19. století objevuje poměrně často a nakonec byla jedním z důvodů pro pojmenování současného Tajchu. Když Josef Jung jednoho dne zemřel bez vlastních dětí, přešel mlýn a hospodářství na jeho bratra Franze. Vypadá to, že ten byl patrně podnikavější než jeho sourozenec, neboť u mlýna zřídil ještě fabriku na výrobu vlněného sukna. Nebylo to ale v té době v okolí Liberce nic neobvyklého, hodně starých mlýnů, které měly pohon a dostatek vody, bylo přebudováváno na textilní manufaktury. 

A protože pro takovou manufakturu potřeboval Franz Jung dostatek vody, koupil roku 1830 od knížete Rohana, majitele sychrovského panství, ony malé rybníčky v údolí Lučního potoka a přeměnil je následně na větší rybník. Ten býval nejprve označován starým jménem Žabí louže, ale později se pro něj spíše ujal název vytvořený podle přezdívky mlynáře — Teichmüllerteich, což by se dalo nejlépe přeložit jako Rybník Rybničního mlynáře. 

Rybník měl zprvu poloviční velikost než dnes, až později byl rozšířen směrem k přítoku na další louky, které patřily hospodáři s půvabně poněmčeným českým jménem — Jakobu Hošakovi. Před dvěma staletími by se tu snad řeklo Kubovi Hošáků, ale v polovině 19. století byl již i kdysi vesměs česky Vesec nekompromisně německy mluvící.

Po smrti Teichmüllera Fraze Junga převzala mlýn i s fabričkou jeho dcera Anna, která se později vdala za E. Klamta z Lukášova. Zdá se, že rybník dodával vody dost, neboť zde i nadále provozovala výrobnu sukna a nově i přádelnu vlny. Po smrti Anny Klamtové podnik dále vedl její zeť Wenzel Gártner, který již sám sebe považoval za průmyslníka. 

Teichmüllerteich si jako jedna z mála vodních ploch udržel v běžné mluvě zdejších lidí původní název i po válce. Obdobně jako rybník Sajbot (původně Seiboth) ve Vesci, Soušská přehrada zvaná často Daré (původně Darre) či rybník Tongrund u Frýdlantu. Oficiálně byl sice po 2. světové válce přejmenován na Mlýnský či Vesecký rybník, ale jméno Teichmüllerteich — patrně již za Němců zkrácené na Teichmühle — na krásné vodní ploše natolik ulpělo, že bylo přejato a dodnes je používáno v podobě Tajchmíle či Tajch. 

Na konci 20. století to s Tajchem, který má dlouhodobě havarijní hráz, vypadalo bledě. Bál jsem se o jeho krásu, Tajch měl být utopen ve větší rekreační nádrži, která by měla hráz až u bývalého Teichmühle. K zatopení údolí nakonec ale nedošlo, přišla střízlivější léta, z plánů sešlo a rybník Tajchmíle zůstal zachován. Přežila tak vodní potěcha a moje věčná vzpomínka na dětské časy.

zdroj: Marek Řeháček- Liberecké zajímavosti - Kniha třetí, 2013