Barokní kaple sv. Vavřince v Šimonovicích

pocházela z roku 1737 a stála při cestě z Rašovky do Dlouhého Mostu přímo pod čelem cihlového kravína. U vstupu na zkosených nárožích stávaly sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Pavla, vnitřek kapličky zdobily mědirytiny od M. Engelbrechta z 18. století. Kaple se částečně zřítila, následně byla v roce 1976 demolována, cenný zvon byl ukraden.

(Zdroj: Památkový katalog a Zřícené kostely)

ŠIMONOVICE

První známá písemná zpráva o Šimonovicích je z roku 1545. Z doby, kdy Šimonovice patřily k panství dubskému (českodubskému), jehož majitelem byl tehdy Jan z Vertenberka (1543-1552). Když panství dubské a frýdštejnské získal po porážce stavu na Bílé Hoře vévoda Albrecht z Valdštejna, vytvořil v něm řadu lenních statků, jimiž podaroval své věrné stoupence a důstojníky. Byly to statky Starý Dub, Šestávsí, Hodkovice, Domaslovice, Družcov, Roveň a statek Sedmivsí, do něhož byly zahrnuty obce Vesec u Liberce, Dlouhý Most, Jeřmanice, Javorník, Vratislavice nad Nisou, Záskalí a Šimonovice. Držitelem Sedmivsí se stal plukovník Jakub Reinhart z Heistern.

Původně se v Šimonovicích v 17. století nacházel zřejmě jen jeden velký statek. Jakýsi panský dvůr, od něhož pak byly postupně oddělovány jednotlivé selské usedlosti a pozemky pro stavbu chalup. Je nejpravděpodobnější, že tento panský dvůr stával uprostřed dnešní zástavby - na místě dnešní zrušené usedlosti č. 23 - tam, kde stojí kravín.

Na horním konci osady v domě č. 33 se nacházela kovárna. Tehdejší nezbytná součást každé osady. Proto se po staletí říkalo tomuto místu "u kovářů". Pravděpodobně už v samotných začátcích obce, kolem 16. století, byl na hraničním pozemku postaven mlýn. Jak uvádí německý historik Vilém Hermann, zachovaly se kromě názvu "u kovářů" ještě další české názvy usedlostí a lokalit. Chalupě č. 14 se říkalo "u Čechů", č. 42 bylo u Brunclíků, jižní část obce se nazývala Stará Lípa. Je to jen další důkaz o tom, že Šimonovice (podobně jako okolní obce Rašovka, Bystrá, Vesec, Rochlice, Hluboká) vznikly vnitřním českým osídlováním tohoto kraje a teprve později, hlavně v době protireformace, sem přicházeli ze sousedního Německa také obyvatelé německé národnosti. O českém původu Šimonovic svědčí i samotné její jméno, odvozené zřejmě od prvního rychtáře - Šimona. Zachoval se i v německém označení Schimsdorf, vyskytujícím se až později.

Šimonovice leží na severním svahu Rašovského hřebene. Územím protékaly čtyři potoky, z nichž nejsilnější dva jsou Doubský a Hraniční potok. Hraniční potok tvořil současně hranici mezi panstvím dubským a libereckým. Oba potoky i jejich menší přítoky se spojovaly, poháněly kolo mlýna č. 1 a pokračovaly dále jako potok Doubský, který odděloval katastry obcí Doubí a Vesec. V Rochlicích se vléval do Nisy.

Šimonovicemi procházela stará cesta z Dubu přes Proseč, Rašovku do Dlouhého Mostu, Rochlic a do Liberce. Spojení mělo pro obyvatele Šimonovic a Rašovky značný význam nejen z toho důvodu, že tudy vedla zemská cesta z Čech do Lužice, ale i proto, že od poloviny 16. století stál v Dlouhém Mostě kostel sv. Vavřince - důležitý objekt pro duchovní život obyvatel. Zpočátku byl luteránský. V 17. století se změnil na katolický. V dobách protireformace opustil prý původní držitel šimonovického statku pro víru zemi a spolu s ním odešla řada věřících luteránů. Na jejich místa pak přicházeli němečtí katoličtí osídlenci ze sousedních katolických zemí.

V počátcích byly Šimonovice zemědělskou obcí a jejich obyvatelé nalézali až do poloviny 19. století obživu pouze v zemědělské výrobě. Z toho vyplývalo i řídké zastavění obce izolovanými zemědělskými usedlostmi a drobnějšími domky bezzemců. Jakési centrum se vytvořilo kolem bývalého panského statku, kde také byla roku 1734 při cestě z Rašovky do Dlouhých Mostů postavena barokní kaplička čtvercového půdorysu, krytá cibulovitou střechou se zvoničkou ve vrcholu. U vstupu na skosených nárožích stávaly sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Pavla, vnitřek kapličky zdobily mědirytiny od M. Engelbrechta z 18. století.

Zástavba Šimonovic je rozdělena do tří lokalit vzájemně jasně oddělených.

Základ původních Šimonovic představoval panský dvůr, na místě nynějšího kravína, a objekty, jež vznikaly kolem něho. V této části obce stálo 24 domů, hostinec v č. p. 24, kaplička se zvonkem a škola. Této části se říkalo Hoření Šimonovice.

Směrem k Dlouhým Mostům se nachází dolení část Šimonovic, zvaná Stará Lípa, oddělená od roku 1859 železnicí. V této části stával zmíněný mlýn č. p. 1, jehož kolo poháněla voda ze spojených potoků a z rybníka.

Třetí část Šimonovic vznikla na severní straně při Hraničním potoku na pozemcích patřících dnes ke katastru sousedních Minkovic. Náležela již k panství libereckému, kdežto vlastní Šimonovice zůstávaly na panství dubském. Až v roce 1876 připadla tato část k Minkovicím jako osada Šimonovice.

Železniční trať z Liberce do Turnova vybudovaná roku 1859 znamenala značný zásah do života obce tím, že ji rozdělila na dvě části - horní a dolní. Podstatně větším zásahem bylo však vybudování okresní silnice z Doubí na hranice katastru Rašovky roku 1896. Prudké stoupání k Rašovskému hřebeni musela překonávat několika serpentýnami pracně vklíněnými mezi jednotlivé usedlosti. Odbočovala v Doubí z Císařské silnice a byla dokončena až roku 1897. Jejího pokračování se dočkali obyvatelé Rašovky teprve roku 1911, kdy byla dostavěna silnice z Českého Dubu přes Proseč a Rašovku do Šimonovic.

Po třicetileté válce byli obyvatelé Šimonovic (pokud neemigrovali) přinuceni přestoupit z luteránského vyznání na katolické a příslušeli k farnosti na Dlouhých Mostech, kde byl roku 1699 na místě původního luteránského kostelíka postaven kostel nový, zděný, zasvěcený sv. Vavřinci.

Šimonovice dlouho neměly ani vlastní školu. Děti chodily nejprve do školy v Rochlicích a od roku 1787 do školy na Dlouhých Mostech. Teprve roku 1875 dostala obec souhlas k založení vlastní jednotřídní obecné školy. Nejprve se učilo ve větších světnicích. Roku 1878 byla postavena budova školy přímo uprostřed obce. Škola byla zděná, přízemní a stavěl ji stavitel Václav Lang z Polínkova. Vysvěcení se jí dostalo od českého faráře Jana Počty, který přišel na dlouhomosteckou faru z Prahy. Vyučování v nové škole začalo v lednu 1879, ovšem pouze v německém jazyce.

Vývoj Šimonovic probíhal zajímavým způsobem. Zatímco počet domů se, podle údajů zjišťovaných při sčítání obyvatel od poloviny 19. století, téměř neměnil a pohyboval se kolem čtyřiceti, počet obyvatel trvale klesal od roku 1850, až po 199 v roce 1910. V tomto stavu přežily Šimonovice i první světovou válku. V roce 1918 přečkaly bez úhony společně s Rašovkou střetnutí německých vojáků bránících Liberec s jednotkou československé armády obsazující Liberecko.

Velký stavební ruch, který prožíval Liberec po vzniku Československé republiky, se Šimonovic nedotkl. Do roku 1930 zde přibyly pouze tři domy. Počet obyvatel se však zvýšil ze 162 na 221. Pro české děti byla konečně i v Šimonovicích otevřena jednotřídní obecná škola a společně s německou nalezla umístění v budově školy.Podle statistiky z roku 1929 měla obec 141 ha, 39 domů, 162 obyvatel (z toho 58 Čechů a 103 Němců). Vztah mezi obyvateli české a německé národnosti se od třicátých let výrazně zhoršil vlivem šovinistické henleinovské propagandy. Mezi mládeží docházelo často ke střetům, zejména při tanečních zábavách v hostinci v Trnčí na Rašovce, kam němečtí chasníci rádi docházeli za českými děvčaty.

Druhá světová válka a události, jež ji provázely, silně ovlivnily další vývoj Šimonovic. Vystěhování obyvatel české národnosti v roce 1939 a odsun Němců, kteří se provinili proti Československé republice, změnily zcela strukturu obyvatel. V roce 1960, v době prvního poválečného sčítání, tvořilo obec 39 domů se 144 obyvateli. Postupně docházelo k využívání domů stavebně a dispozičně vyhovujících k rekreačním účelům.

Činžovní dům ve vlastnictví pana Antonína Kotka a jeho rodiny. Fotografie ze 70. let minulého století ukazuje nájemní dům přibližně ve stavu jaký byl po válce a patřil ji po celou dobu od výstavby do doby prodeje v 90. letech. V pozadí je možno identifikovat stojící kapličku.

Obec zůstává i nadále obcí převážně zemědělskou. Všichni zemědělci byly po roce 1958 zapojeni do jednotného zemědělského družstva.

V roce 1961 byl postaven kravín pro sto krav. Byl nešťastně umístěný přímo do středu obce, kde svou neúměrně velikou rozlohou narušil celkový vzhled Šimonovic.

V 70. letech došlo ke zbourání značně poškozené kapličky sv. Vavřince.

V té době se podařilo vytvořit ze skomírajících družstev Vesec, Doubí, Minkovice, Šimonovice a Rašovka větší celek - JZD Ještěd, který se ještě v 60 letech změnil na Plemenářský podnik.

Nakonec došlo v roce 1977 ke vzniku Státního statku Liberec, hospodářství Minkovice.

Po druhé světové válce bylo zahájeno vyučování v budově staré školy v Šimonovicích s 18 žáky. Prvním českým řídícím učitelem se stal Josef Šichan, který přišel do Šimonovic z Mnichova Hradiště. Současně byla otevřena mateřská škola v domě č. 29 Petra Bíny. Pro malý počet dětí byla však po dvou letech zrušena. Počet žáků na základní, bývalé obecné škole se i v dalších letech pohyboval mezi 18 až 25. Stavební stav školy se během války značně zhoršil a zcela vyhovující nebyl ani po provedené generální opravě a zavedení místního vodovodu pro zřízení splachovacích záchodů.

Od roku 1950 se vyučující na škole střídali téměř každým rokem. Nejdéle zde působila paní učitelka Soňa Pivrncová z Minkovic (až do jejího sňatku a přestěhování do Prahy v roce 1970). Nedlouho po jejím odchodu byla škola k 30. červnu 1973 pro nedostatek žáků zrušena. Tak se uzavřela téměř stoletá historie jedné ze škol na Liberecku.

Zastoupení národností mezi obyvateli bylo zrcadlem momentální politické situace a statistiky z té doby mnohdy věrohodné údaje neposkytovaly. Důvodem byla výhoda hlásit se k určité národnosti dle dané situace. Nebyl to pro občany velký problém, jelikož manželství byla většinou smíšená. Potvrzuje to fakt, že někteří obyvatelé německé národnosti za první republiky se cítili být více občany Československa. A naopak někteří Češi v době okupace sympatizovali s německými nacionalisty. Tito lidé se ovšem při odsunu německého obyvatelstva chovali tak, jak se naučily v Landsmannschaftu. Dá se říci, že případy šikany při odsunu v Šimonovicích se nevyskytovaly, nebo se o nich neví.

Vysokou morální úroveň některých občanů této malé vísky dokazuje příhoda, která se stala po válce. Jistý občan, příslušník německé národnosti, narukoval po zabrání Sudet do německé armády. Po vypuknutí války bojoval na různých frontách. Byl několikrát raněn a nakonec padl do zajetí na západní frontě. Jeho sousede - Češi - se rozhodli, že jej ze zajetí přivedou. Opatřili si příslušné pravomoce a doporučení a pro kamaráda do zajateckého tábora dojeli a skutečně jej přivezli. Tento příslušník Wehrmachtu žil v obci, společensky se zapojoval, mezi lidmi byl oblíben a po letech málo kdo o jeho příběhu ví.

Poválečné období je charakterizováno odchodem německého obyvatelstva a příchodem Čechů. A po adaptaci nastal nebývalý rozvoj společenského života. Zejména požárníci, osvětová beseda a později členové zemědělského družstva pořádaly zájezdy, plesy a divadlo.

Při osvětové besedě účinkovala krátkou dobu i Čihákova kapela.

Na zájezdy jezdila společně skoro celá vesnice, včetně občanů z Minkovic, Rašovky i Dlouhých Mostů.

Četná divadelní představení se konala doma v Jeřmanicích, Vlastibořicích a ve Frýdlantu. Zajímavostí je, že v ochotnickém divadle začínal i Jan Vala - známá osobnost z televizních obrazovek.

Dobrovolní hasiči se zúčastňovali soutěží a pořádali požárnické plesy. Mnozí působili jak u hasičů, tak v divadelním spolku.

Pod hlavičkou hasičů byl provozován lyžařský vlek vlastní výroby. Sloužil k radosti dospělých i dětí z okolí a vychoval zdatné lyžaře.

Pro další a kvalitní rozvoj kultury se občané rozhodli ve středu vesnice postavit víceúčelový kulturní dům. Rozestavěný objekt byl v devadesátých letech odprodán a ve středu vesnice tak vznikla autoopravna. Tento zásah společně s kolapsem tradiční morálky vedl k rozpadu společenských vztahů. Od té doby neexistuje jediná organizace zajišťující kulturní život na vsi.

zdroj: https://www.simonovice.cz/obec-4/historie/