Snahy o založení muzea v Liberci sahají až do poloviny 19. století. Již v roce 1841 založili liberečtí průmyslníci, obchodníci a profesoří zdejší reálky  ŽIVNOSTENSKÝ SPOLEK MĚSTA LIBERCE (GEWERBEVEREIN DER STADT REICHENBERG), jehož cílem bylo podporovat místní řemesla a jejich pracovníky v rozvoji, prezentaci a prosazování společných zájmů.

Představitelé libereckého Živnostenského spolku při zakládání místního muzea navazovali na vznik uměleckoprůmyslových muzeí v dalších evropských zemích — například Městského muzea v Innsbrucku (Tirolisches Nationalmuseum) v roce 1823, South Kensington Museum v Londýně (1851), dále muzea ve Vídni (1862), Berlíně (1867), Budapešti (1872) či Hamburku (1875).

Jedním z důvodů pro založení veřejně přístupné sbírky uměleckořemeslných výrobků byla snaha o zlepšení vzdělanosti řemeslníků a tím i o lepší konkurenceschopnost proti jiným tuzemským a zejména zahraničním řemeslníkům i firmám. Inspirací pro pozvednutí úrovně uměleckého řemesla byly putovní výstavy, které od roku 1808 nepravidelně pořádalo v Liberci Rakouské muzeum umění a průmyslu (Österreichisches Museum für Kunst und Industrie in Wien).

Liberec tvořil v poslední čtvrtině 19. století centrum severočeského průmyslového regionu a jako hlavní město českých Němců se měl stát rovněž důležitým kulturním centrem. Proto byl Liberec vybrán jako významné místo pro založení nového muzea, které bude zaměřeno především na potřeby zdejšího průmyslu a uměleckých řemesel, a to zejména v oboru textilu, ale také zpracování skla, kovů, dřeva, keramiky či porcelánu.

Hlavní představitelé libereckého Živnostenského spolku rozhodli o založení veřejně přístupné sbírky a s ní spjaté odborné kreslířské a modelérské školy (Zeichenund Modellierschule), která V omezeném režimu fungovala již od roku 1848 při místní reálce. Zásadní otázkou, kterou bylo ještě před vznikem této sbírky nutné vyřešit a jež byla v následujících letech příčinou nejednoho sporu, bylo její zaměření. V tomto ohledu proti sobě na počátku 70. let 19. století stála v Liberci dvojice zásadních názorových proudů, které ztělesňovaly dvě výrazné osobnosti.

První byl tajemník Živnostenského spolku Eduard Tobisch. Ten navrhoval zřízení veřejné sbírky řemeslných vzorů, jejíž konkrétní návrh předložil na zasedání spolku 4. prosince 1872. Jeho iniciativa však zřejmě neměla velkou podporu, protože z generálního zasedání spolku 20. prosince 1872 nevzešlo žádné vyjádření.

Druhý směr vedl učitel kresby na libereckém gymnáziu, profesor Rudolf Josef Müller. Ten díky svému uměleckému vzdělání a také mnoha osobním zkušenostem z pražského uměleckého prostředí a kontaktům mezi aktivními tvůrci z řad českých Němců prosazoval sbírku prací vysoké umělecké hodnoty, které by měly být zaměřeny zejména na autory z regionu. Usiloval o vytvoření "rozšířené, s reálkou spojené školy kreslení a modelování" podle vzoru Městského muzea v Innsbrucku, "kde budou vedle stávajících či nalezených starožitností shromaždována také díla národních umělců, díla sochařů a malířů a spolu s nimi i modely a předloby pro nejrůznější řemesla". Tento "azyl" měl podle Müllera povzbudit smysl pro vytříbenou formu a rozvíjet umělecké talenty. Liberec tak měl vzkvétat nejen jako město kvalitních řemeslníků, ale také jako město s vysokou humanitní kulturou. V roce 1872 nastoupil Rudolf Müller na místo učitele kresby na Státní průmyslové škole (Staatslehrmittelschule , kde své ideje o založení sbírky umění konzultoval se stavitelem Gustavem Sachersem.

Ani Eduard Tobisch však nezahálel a 9. dubna 1873 vyzval výbor Živnostenského spolku, "aby od nynějška začali věnovat založení sbírky průmyslových vzorů  nejvyšší prioritu a využili příležitosti Světové výstavy, jaká se hned tak nebude opakovat, k sbromáždění sbírky vsorových výrobků řemesel všebo drubu a ze všech zemí, jež bude sloužit průmyslníkům z obchodní komory v našem okresu za trvalý příklad k zlepšování a zušlechťování svých výsledků, navíc s obledem na dobrý vkus".

V době vzniku libereckého muzea se tak řešila zásadní otázka: založit průmyslové muzeum, nebo uměleckoprůmyslové muzeum? Názory obou významných souputníků byly zveřejněny v Reichenberger Zeitung 22. a 24. května 1873. Rudolf Müller v článku Vor der Weltausstellung poukazoval na příklady již založených uměleckoprůmyslových muzeí v čele se South Kensington Museum v Londýně. Eduard Tobisch oproti němu prosazoval založení menších sbírek vzorových řemeslných artefaktů, které by měly být umístěny na více místech v celé zemi. Bohužel si však při prosazování své ideje neuvědomil, že takové veřejné sbírky mohou být umístěny pouze ve významnějších průmyslových centrech, protože jen tak může být jejich odborná činnost finančně zajištěna. Tobisch, který působil jako učitel zbožíznalství na liberecké obchodní škole a byl tajemníkem Živnostenského spolku, chtěl dále tyto sbírky dělit na oddíl starožitností s uměleckými předměty, oddíl moderní a oddíl řemeslný. I přes rozdílnost názorů obou důležitých mužů byla patrná jejich vzájemná snaha o přizpůsobení se jeden druhému a také o umístění umění a průmyslu pod jednu střechu. Jejich progresivní myšlenky nakonec skutečně vedly k založení muzejní instituce, jejíž sbírky zahrnuly oba názorové proudy a tím i širokou škálu předmětů.

Rudolf Müller ve spolupráci s Gustavem Sachersem vypracoval podrobný organizační plán nové instituce a přednesl ho 9. května 1873 na zasedání Živnostenského spolku. Muzeum podle něj mělo zahrnovat následující oddělení: architekturu — modely, plány a jakákoliv zobrazení architektury litografii, rytině a fotografii uměleckořemeslné předloby pro různá řemesla, konkrétní ozorky pro různá zpracování textilu a také kabinet modelů dokladující vývoj jednotlivých řemesel i se stroji, nářadím a nástroji knibovnu obsabující nejvýznamnější díla bistorie a současnosti uměleckého řemesla a řemeslných technik s archivem místních dějin řemesel".

Devátý květen 1873 je tedy považován za den, kdy bylo Severočeské průmyslové muzeum v Liberci založeno. V tento den vznikl provizorní muzejní výbor (Provisorisches Museumscomité), jehož členy se stali A. R. Freudenberg, Rudolf Müller, Eduard Tobisch, Gustav Sachers, Johann Miksch, Adolf Schmidt a Wilhelm Siegmund. Brzy však počet členů stoupl na deset, neboť byl sloučen s výborem kreslířské školy. Novými členy se tak stali Ferdinand Beuer, Anton F. Demuth a Gustav Schmidt. Předsedou výboru byl zvolen Eduard Tobisch. Po vystoupení A. R. Freudenberga jeho místo převzal Ferdinand Liebieg, nadšený a aktivní podporovatel nové instituce, který se nemalou měrou podílel na přípravách otevření muzea nebo na získávání nových předmětů do muzejních sbírek.

Samotné muzeum, které se tak na území Čech stalo prvním uměleckoprůmyslovým muzeem, mělo být pro veřejnost otevřeno k příležitosti 25. výročí panování císaře, a proto byly následující měsíce věnovány horečnatým přípravám. Ty se týkaly zejména akvizic sbírkových předmětů, propagace a popularizace nové instituce a jejích idejí, a to zejména v odborných a vlivných kruzích. Müller prezentoval muzejní myšlenku také v periodickém tisku, kromě Reichenberger Zeitung také v Prager Zeitung a Bobemia. Důležité bylo rovněž finanční zajištění nové instituce a jejích sbírek. Členové muzejního výboru si proto stanovili následující organizační úkoly:

obrátit se na vedení města s žádostí o bezplatné poskytnutí vboďného prostoru nebo o příspěvek na takovou místnost oslovit Živnostenský spolek s žádostí o roční příspěvek na muzejní účely požádat o příspěvek libereckou obchodní komoru, protože muzeum i odborná škola by měly sloužit nejen Liberci, ale celému zdejšímu okresu předložit vládě stanovy a důvodovou zprávu ke schválení a za účelem získání roční dotace obrátit se na rakouská uměleckoprůmyslová muzea s žádostí o dary nebo případné zápůjčky uměleckořemesiných předmětů zaslat žádosti o podporu na místní společenstva, velkoprůmyslníkům okrsku obchodní komory a velkostatkářům."

Organizační statut byl svěřen státnímu místodržitelství, liberecká spořitelna a obchodní komora měly zajistit základní finanční příspěvky, zejména od velkoprůmyslníků z regionu, a liberečtí radní měli pomoci se zajištěním odpovídajících prostor pro vystavení předmětů. Na stranu nově založené instituce se podařilo získat také dvě důležitá ministerstva — školství a obchodu. Významná byla rovněž podpora Rudolfa Eitelbergera von Edelberg, profesora dějin umění na vídeňské univerzitě a zakladatele a prvního ředitele Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni (Österreichisches Museum für Kunst und Industrie) a Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni (Universitát für angewandte Kunst Wien). Rudolf Eitelberger, který se zasloužil o reorganizaci uměleckoprůmyslového vzdělávacího systému v Rakousku, navrhl, aby se ředitelem muzejní kreslířské školy a muzea stal Emanuel Drahan, který předtím pracoval jako kreslič v manufakturní výrobě.

Na významném zasedání muzejního komitétu 8. listopadu 1875 byl přítomen starosta, zástupce Soukenického spolku (Tuchmachergenossenschaft) a obchodní komory. Z Vídně přijel také sekční rada Dr. Emanuel Hermann, podle kterého mělo být na prvním místě "věcné vzdělávání příslušníků znamenitých průmyslových odvětví Libereckého kraje, zejména řemesla tkalcovského". Pouze při splnění této podmínky bude muzeu poskytována dotace ve výši 3 000 zlatých.

Ze zápisu jednání tak vyplývá, že do popředí zájmu se čím dál více dostává plánovaná škola a muzeum bude sloužit zejména jako sbírka vzorových předmětů pro její potřeby. To samozřejmě nebylo pro hlavní tvůrce myšlenky založení muzea přijatelné, protože již věnovali velké úsilí získání kvalitních předmětů do sbírky. Jednalo se jak o dary a zápůjčky ceněných uměleckých děl od českých Němců, které se do muzea dostaly díky osobním kontaktům Rudolfa Müllera, tak o předměty vztahující se ke kulturní historii s důrazem na blízký region. Další část sbírek naopak zaujímaly nákupy předmětů uměleckého řemesla z různých oblastí světa, prioritně z Evropy. Tyto předměty byly pořízeny jako základ sbírky libereckého muzea na Světové výstavě ve Vídni, kde své první akvizice pořídila i další právě vznikající evropská uměleckoprůmyslová muzea. Předvýběr předmětů a vzorníků provedli Adolf Schmidt a Gustav Sachers a finální výběr dle skutečných finančních možností realizoval Rudolf Můller, jehož cestu hradilo stipendium poskytnuté obchodní komorou. Nákup předmětů, které měly vytvořit základ nově vzniklé instituce, podpořilo vídeňské Ministerstvo obchodu částkou 5 000 zlatých. Rozhodnutí centrálního vídeňského orgánu o jiném směřování nové instituce vyvolalo v Rudolfu Müllerovi velkou hořkost, a proto se z přípravných prací na slavnostním otevření první muzejní expozice nakonec na poslední chvíli stáhl.

Dne 2. prosince 1873 bylo muzeum slavnostně otevřeno v podkroví liberecké "Viertler Schule" (škola Na Čtvrti, dnešní ZŠ praktická a ZŠ speciální v Orlí ulici), které poskytlo muzeu město. Slavnostní shromáždění se konalo v sále Střelnice. Velké poděkování bylo vysloveno Gustavu Sachersovi a také Rudolfu Müllerovi a Eduardu Tobischovi, kteří se zasloužili nejen o myšlenku založení muzea a školy, ale svým úsilím ji dovedli až k realizaci. O tom, jaká toho dne panovala atmosféra, vypovídá dopis Ferdinanda Liebiega: "Nadšení bylo velkolepé, takové tu ještě nebylo, efekt našich sbírek byl rovněž překvapivý a překonal posměvačné a pochybovačné názory. Jen to nádberné nadšení z císařova přípitku (který přednesl předseda Živnostenského spolku Adolf Schmidt) jsem v Liberci ještě nikdy nezažil; famózní lidová hymna, velká řečnická tribuna, jeden přípitek krásnější než druhý... "

Přestože se slavnostní otevření neslo v radostném a oslavném duchu, první rok existence nové instituce nebyl vůbec snadný. Pouze několik dní po otevření muzea zemřel Ferdinand Liebieg, v němž muzeum ztratilo velkého a činorodého podporovatele a mecenáše. Po roce ho následovali stavitel Gustav Sachers, který byl také velmi aktivním účastníkem dění kolem nové muzejní instituce. Hned po slavnostním otevření expozice opustil muzejní výbor Rudolf Müller, který byl i nadále V názorovém střetu s Eduardem Tobischem. Ten však v roce 1875 Liberec opustil z důvodu delší studijní cesty do Württembergu a vzdal se i své vedoucí funkce v muzejním výboru, neboť přijal významné místo sekretáře Dolnorakouského řemeslného spolku ve Vídni. Po Tobischově odjezdu začal Rudolf Můller znovu prosazovat svou původní myšlenku uspořádání umělecké sbírky místních autorů. Jejím základem měla být díla chrastavského malíře Josefa Fůhricha, která by byla doplněna pracemi dalších autorů z řad českých Němců. Díky jeho úsilí se nakonec podařilo získat 400 výtvarných děl, která tvořila významnou část muzejní sbírky.

Koncem 70. let hledalo muzeum z důvodu nevyhovujících a malých prostor nové a důstojnější umístění pro své sbírky. V roce 1876 se tedy přestěhovalo do prvního patra domu U Červeného orla na Sokolovském náměstí (zbořen v roce 2006). Slavnostní otevření muzea v nových prostorách se konalo o Velikonocích 1877. Samotná podoba muzea a jeho zaměření však nebyly stále zcela vyjasněny. Ohledně těchto bodů probíhala řada diskuzí, což samozřejmě souviselo také s tím, že muzeum sei přes veškeré snahy zúčastněných stále potýkalo s nedostatkem financí. Situace se začala obracet k lepšímu v roce 1878. Když arcivévoda Karl Ludwig v březnu tohoto roku u příležitosti příprav Světové výstavy v Paříži poctil svou návštěvou Liberec, navštívil také muzeum a muzejní školu a na žádost kuratoria nad nimi převzal záštitu. Díky tomu se podařilo pro muzeum a školu zajistit pravidelnou finanční podporu od státních institucí. Významnou roli v otázce finančního zajištění sehráli severočeští velkoprůmyslníci, zejména Heinrich Liebieg. Mecenáš a pozdější čestný kurátor muzea, který v roce 1881 věnoval do muzejních sbírek cenný soubor uměleckoprůmyslových předmětů a o rok později mu daroval 3000 zlatých. Tím však zásluhy Heinricha Liebiega zdaleka nekončí. Kromě toho, že svými dary a nákupy uměleckoprůmyslovych předmětů pravidelně obohacoval muzejní sbírky, měl hlavní podíl na osamostatnění muzea od Živnostenského spolku a take název Severočeské průmyslové muzeum vznikl z jeho podnětu. Aby se muzeum dostalo do širšího povědom v odborných kruzích a rozvíjelo mezinarodní kontakty, byly zavedeny funkce tzv. muzejních korespondentů. Prvním z nich byl od roku 1880 Dr. Johann Nepomuk Sepp (1816-1909), historik, politik a univerzitní profesor v Mnichově, kterého navrhl Rudolf Müller. Dalším korespondentem se v roce 1882 stal sochař a profesor Anton Brenek (1848-1908).

MUZEUM NA KŘIŽOVATCE - autorem je Anna Baldová a kolektiv
Publikace zachycuje 150letou historii jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí v České republice a zároveň ji zasazuje do širšího kulturního a společenského života libereckého regionu.

Původně německé muzeum do jisté míry zrcadlí dějiny severočeského pohraničí od Rakouska-Uherska po současnost. Kniha provede čtenáře jeho historií od nákupů prvních exponátů na světové výstavě ve Vídni přes stavbu muzejní budovy, finanční krizi vrcholící věcnou loterií sbírkových předmětů, poválečnou proměnu z uměleckoprůmyslového na vlastivědné muzeum, zpracování konfiskovaných předmětů, výstavy, které nezřídka sloužily jako výkladní skříň socialismu, řadu rekonstrukcí až po současnou svobodnou dobu a zamyšlení nad tím, jakou budoucnost má taková instituce jako muzeum v dnešní rychlé digitální době.

20 autorů | 800 fotografií | 464 stran

Knihu si můžete zakoupit v muzeu a nebo na našich stránkách po kliknutí na odkaz:

Severočeské muzeum 

Severočeské muzeum v Liberci patří mezi největší muzea v České republice. Založeno bylo v roce 1873 jako uměleckoprůmyslové muzeum a v českých zemích je nejstarším muzeem tohoto typu. Již v prvních letech své existence se podařilo shromáždit mimořádně bohaté sbírky prakticky ze všech zájmových oborů z vyspělých evropských zemí a zčásti také z Předního a Dálného východu. S ohledem na místní tradice severních Čech však největší pozornost patřila sklu a textilu. Zásluhou četných darů a pravidelných nákupů v aukčních domech a u významných starožitníků v celé Evropě se sbírkové fondy rozrůstaly natolik rychle, že si ještě v závěru 19. století vyžádaly po několikerém stěhování vlastní budovu. Ta byla postavena v letech 1897-1898 podle návrhu prof. Ohmanna z Prahy v romanticko-historizujícím stylu. Po stavební stránce propojuje typy sakrální a palácové architektury. Monumentální komplex doplňují replika renesanční věže liberecké radnice a přístavba tzv. měšťanského domu, připomínajícího původní měšťanskou zástavbu z konce 18. století. K dalšímu významnému rozšíření sbírek došlo v roce 1904, kdy muzeum získalo okolo 2 500 uměleckých děl z pozůstalosti čestného kurátora a štědrého mecenáše barona Heinricha Liebiega, významného libereckého průmyslníka. Od vzniku samostatného státu v roce 1918 až do II. světové války mělo muzeum stejný charakter. Po II. světové válce byly v rámci reorganizace   k muzeu přičleněny regionální sbírky ze zrušeného Vlastivědného muzea a Přírodovědného muzea v Liberci.

V přízemí budovy je umístěna expozice přírodovědy Liberecka, která přibližuje živou i neživou přírodu Libereckého kraje. Největší část je věnována Jizerským horám, další sekce seznamuje návštěvníky s přírodou Ještědského hřbetu, Frýdlantska a Českého ráje; opomenuta zde není ani příroda silně ovlivněná člověkem. Textové a fotografické výstavní panely jsou doplněny řadou malých dioramat s množstvím rostlin i živočichů. Expozici dominují dvě unikátní dioramata věrně zobrazující prostředí bučiny a rybníku i s jejich typickými obyvateli. Stálá expozice v prvním patře budovy zahrnuje evropský vývoj uměleckých řemesel od antiky do současnosti (tapiserie, sklo, keramika, porcelán, textil, knižní vazby, obecné a ušlechtilé kovy, cín, hodiny, šperky, nábytek, dřevořezby a fotografie). Přestože je v tomto přehledu zastoupeno více než 1 200 sbírkových předmětů, je to pouze nepatrná část celkového bohatství depozitárně uložených sbírek.

Bohaté sbírkové fondy obsahují špičkové kolekce především v uměleckých řemeslech - sbírka orientálních koberců je druhá největší v ČR, rovněž tak sbírka současné autorské tapiserie. Mimořádně cenné a početné jsou soubory koptských tkanin, historických gobelínů (v expozici SM visí i nejstarší vystavený gobelín v ČR), vyšívaných liturgických textilií, krajek, skla, porcelánu, uměleckého kování, cínu, plakátů, starých tisků atd. Bohatě jsou zastoupené i sbírky historické, etnografické a přírodovědecké. Významný je i soubor více než 160 tisíc negativů, z nichž nejstarší jsou datovány kolem roku 1860. Celkový počet uchovávaných sbírkových předmětů přesahuje 700 tisíc kusů. Nejzajímavejší předměty postupně zpřístupňujeme prostřednictvím portálu esbirky.cz. Ve třech výstavních sálech a venkovním atriu (tzv. rajské zahrádce) bývá ročně realizováno okolo 10 výstav, většina z nich právě ze sbírek uložených v muzeu.

Součástí budovy Severočeského muzea je také rekonstruovaná renesanční věž bývalé liberecké radnice (ta byla postavena v letech 1599 -1603 podle plánů italského stavitele působícího ve Zhořelci, Marca Antonia de Lancio, zvaného též Spazi). Základní kámen budovy Severočeského muzea pochází ze základů uvedené renesanční věže zbořené spolu s radnicí roku 1893 po dostavbě nové, tedy nynější radnice.

Výška: 41 m                                                                                                         Ochoz ve výšce (horní hrana zábradlí): 30,43 m                                              Počet schodů: 174

(zdroj: Severočeské muzeum Liberec https://www.muzeumlb.cz/?page=omuzeu )

V roce 2023 oslaví Severočeské muzeum 150 let od svého založení a při této příležitosti chystáme vydání reprezentativní publikace. Jednu z jejích kapitol věnujeme muzejnímu parku, který tvoří nedílnou součást našich expozic. Věděli jste například, že se park nachází na místě původní botanické zahrady nebo že podle projektu z 20. let 20. století měla místo parku stát budova galerie? (autor příspěvku Severočeské muzeum Liberec)

návštěva muzea v březnu 2022

V Severočeském muzeu byly od šedesátých let v rámci LVT pořádány doprovodné výstavy zaměřené především na umělecké řemeslo: "Československé sklo — Moskva 1959" (1960), "Liberec minulosti a přítomnosti" (1962), "Od kostitřasu k favoritu" (1962), "Baroko-rokoko" (1963), "Z pokladů Severočeského muzea" (1965), "90 let Severočeského muzea" (1963), "Evropský secesní plakát" (1966), "Horácké pohostinství v minulosti" (1966, 1970) nebo "Z klenotnice středoslovenského lidového umění" (1970).
Od roku 1966 nabízelo muzeum ve svých suterénních prostorách tradiční podhorské občerstvení. Návštěvníci tu našli stylový interiér, pocházející z 19. století z venkovské hospody a kupeckého krámu z Poniklé, který jim nabídl příjemné osvěžení. Dobové občerstvení v muzeu bylo mezi návštěvníky velmi oblíbené, o čemž svědčí statistika z roku 1967 — za 21 dní provozu se při 7hodinové pracovní době vytočilo 4 471 litrů piva, 182 litrů tvrdého alkoholu a 60 litrů vína. Zkonzumovalo se 178 kilogramů uzeného masa, 580 porcí horáckého guláše, 805 porcí utopenců a 1050 porcí syrečků.

Luděk Lukuvka

Stavba muzea a jeho zadní strana v roce 1898

Před rozestavěnou budovou vidíme dosud stát boudy původního koupaliště. (Skopkův rybník)

Východní stranu muzejního komplexu uzavírá napodobenina typického libereckého měšťanského domu z 18. století, pro nějž měl údajně tvořit vzor dům čp.36 - I na náměstí Českých bratří, který padl za oběť výstavby secesní budovy banky. (zdroj Kniha o Liberci)