Nejstarší ještědské horské boudy

Chatka na vrcholu Ještědu. Unikátní obrázek chatky stojící poblíž triangulačního bodu a kříže pochází z konce 19. století a z nejrůznějších souvislostí a zobrazení na nejstarších pohlednicích Ještědu lze usuzovat, že jde o několikrát upravovanou chatku Barbary Haslerové z roku 1850, využívanou po postavení její ještědské boudy na rohanské straně hory již jen jako zázemí. Železné trny v popředí jsou pozůstatkem uchycení druhé ještědské rozhledny, z čehož lze usuzovat, že snímek byl pořízen mezi lety 1903 až 1905. Chatka byla zbořena patrně v souvislosti se stavbou nové chaty. 

> Ještědská bouda a Rohanský kámen. Jedna z velice hezkých ještědských pohlednic nejstaršího typu, zajímavější o to více, že byla z Ještědu odeslána s českým textem na německém tisku dne 10. října 1890.

< Stará ještědská bouda s verandou. V tomto případě jde o obrázek ještědské chaty se skleněnou verandou postavenou roku 1885 Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory. Záběr zachycuje dokončení verandy se skupinou tesařů s nářadím. Jedná se o nejstarší známý pohled Ještědu a o jednu z nejstarších pohlednic v Čechách.

Liberec v Čechách, Restaurace na Ještědu. Takto honosně byl pojmenován snímek z počátku 20. století, vypodobňující starou ještědskou boudu. Při levém okně chaty je pod dvojhlavým rakouským orlem poštovní schránka, z níž odcházely do světa stovky ještědských pohlednic.

Nálada u ještědské boudy. Snímek z počátku 20. století patří do série ke kolorovanému snímku na straně 6 a zobrazuje i stejnou skupinu turistů. Krásně vystihuje dobu nejstarší ještědské turistiky, kdy vrchol hory byl pokrytý jen travou, křemencovými kameny a borůvčím. Stará bouda tehdy měla střechu ze štípaného jedlového šindele.

Ještědská kupa. Razítko staré boudy na Ještědu na konci 19. století. Výška hory se tehdy uváděla 1 010 nadmořských metrů a takto to vydrželo prakticky až do 50. let 20. století. Málo se ví, že vyhlášená ještědská bouda, které šéfovala dcera Barbary Haslerové, hostinská Anna, přezdívaná Máma Krusche, byla zprvu oficiálně vedena na jejího manžela Wilhelma, na kterého však historie Ještědu úplně zapomněla.

Nejstarší ještědské horské boudy 

Divoký vrchol Ještědu byl ještě v první polovině 19. století "zkrocen" pouze křížem a vysokým obeliskem, vyznačujícím od roku 1838 hranice panství Rohanů. Lidí se sem prozatím vydávalo pramálo. Až do období romantismu se hor spíše báli, lesy se podle nich hemžily houfy vlků a krvežíznivých medvědů, vrcholy a hřebeny opředli zkazkami o strašlivých příšerách prohánějících se lesy, povětřím nad Ještědem měla za bouřných nocí létat divoká honba - hrůzný průvod vzteklých psů honících pro strašidelného lovce bílého jelena s křížem mezi parohy. Vesničané z Podještědí i liberečtí měšťané a obyvatelé tehdy samostatných Hanychovů se proto ještědským horám spíše vyhýbali a s bázní pouze přecházeli z jedné strany hřebene na druhou bez toho, aby měli nejmenší chuť se oddávat velebnému klidu zdejší divoké přírody.

Až v polovině 19. století na Ještěd, zprvu s velkou námahou a bezcestnými lesy, později po špatných stezkách, stoupali pouze vojáci, pro něž byl dobrou pozorovatelnou, nebo opravdu osamělé romantické duše či badatelé, kteří zde sedávali v trávě, hleděli do krajiny a psali o tom básničky a zamyšlená pojednání. Před hordami žíznivých a hladových tuláků horu prozatím bránila její divoká nepřístupnost.

Vše mělo ale brzy přijít. V létě roku 1844 se na Ještěd vypravil oddíl vojska, který dole v Liberci potlačoval dělnickou vzpouru. Vypráví se, že se vojákům pěšího pluku Wellington v potach plizily hlavní postavy nedramatického děje vzniku ještědské turistiky manželé Florian a Barbara Haslerovi z Horního Hanychova. V nůších nesli housky a kořaličku pro unavené vojáky. Žili prý v té době ve velmi nuzných poměrech a tušili možnost přivýdělku. Housky i láhev kořalky si dokonce vypůjčili s tím, že se je pokusí prodat. Unavení vojáci všechny jejich zásoby vykoupili, a Haslerovi se proto pro poskytování občerstvení na pustém místě nadchli a provozovali je i nadále za hezkých nedělí. Na krásné místo, kde se podává občerstvení, se již více chtělo Liberečanům, toužícím uniknout aspoň na chvíli z průmyslového města. Zprvu desítky, pak stovky prvních opravdových turistů se drápaly na vrchol, cestičku vyšlapaly. Ještěd se náhle stal turistickou atrakcí.

Právě neočekávaný úspěch Haslerových byl podnětem k vybudování prvních staveb na vrcholu Ještědu. Tou úplně nejstarší byla chatrná bouda, kterou roku 1847 vystavěl na jižní straně vrcholu hornopasecký rohanský lesník Hebelt (někdy uváděný také jako Höbelt) a v níž začal prodával turistům potraviny penzionovaný lesník. Zdá se, jako by chtěl někdo nápad o přivýdělek Haslerovým vzít. Bouda však již roku 1848 podlehla plamenům, a říkávalo se, že byla kýmsi úmyslně zapálena. Hebelt proto z prken, chvojí a křovíček postavil na Jestědu boudu novou a tu roku 1850 přenechal rovnou paní Haslerové. Zrovna v tomto roce sem vystoupil a v boudě přijal občerstvení saský král Friedrich August. Ale nejen králové vystupovali na Ještěd: v polovině 19. století jako by nadobro spadl z Liberečanů strach z hor; roku 1857 na vrcholu kupy usporadal liberecký farář P. Anton Hoffmann velkou slavnost pro děti, ktere sem přivedl ve velkém houfu z města. Každou hezkou neděli tak stoupala z Hanychova na vrchol Barbara Haslerová s košíkem plným housek, uzenin a kořalky. Drsná horalka vláčela zásoby pěšinou přes lesy a kvarcitová kamenná moře, protože tehdy na Ještěd ještě nevedla žádná pořádná cesta. Chata ovšem nebyla ani pro ni úplně vyhovující, a tak ještě roku 1850 využila jednu z přirozených jeskyněk na vrcholu a sama z hrubých kamenů postavila malou boudičku se střechou z chvojí, do níž se vešla právě jen lavička a nůše s jídlem. Tak se konečně stala z paní Haslerové první ještědská hostinská: v letních měsících nabízela v boudě občerstvení i ve všední den, zatímco její manžel Florián pracoval v Janově Dole jako přadlák. Boudičku dále vylepšovala, zvelebovala prkennými stěnami a bytelnějšími krytinami střechy.

Turistika se v polovině 19. století začala pod Ještědem překotně rozvíjet a na hory stoupalo čím dál tím více lidí. Haslerovic chýše, stojící na liberecké straně hory, byla proto pomalu, ale jistě rozšiřována až do podoby vcelku bytelné prkenné boudy s lepenkovou střechou. Byla zároveň sklepem, kuchyní, výčepem i ložnicí s mechovými postelemi pro deset unavených poutníků. Podnik paní Haslerové nabízel nejen housky a kořalku, ale už i chléb s máslem, buřty a pivo. Jen s vodou býval vždy na vrcholu Ještědu problém, přinášena sem byla v bachratých lahvích z kameniny od studánek v polovině kopce. Podle liberecké turistické tradice vznikl právě v této boudě okolo roku 1862 nápad založit vůbec první společenství milovníků zdejších hor, tehdy ještě v představách označené jen jako Ještědský spolek, myšlenka ovšem došla naplnění až o 22 let později vznikem Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, zkráceně nazývaného jako horský spolek čili po německu Gebirgsverein. 

A protože se Barbaře Haslerové na Ještědu dařilo a obliba hory i jejího podniku stoupala, byla zde roku 1868 za přispění Eduarda hraběte Clam-Gallase a jeho choti a řady libereckých občanů včetně bohatých továrníků Liebiegů a Ginzkeyů postavena opravdová dřevěná horská bouda. Stála na pozemcích na jihovýchodní straně vrcholu, které patřily sychrovským Rohanům. V prvních letech její existence bývala na pohlednicích označována jako Ještědský hostinec či Bouda na Ještědské kupě. Od roku 1906, kdy byla na vrcholu dokončena nová chata, nesla pro odlišení již jen jméno Starý ještědský dům. Zajímavé je, že až po 2. světové válce začala být stará bouda nazývána jménem původních urozených majitelů pozemků - Rohanova chata čili Rohanka.

Hned první rok po otevření ale přinesl boudě i paní Haslerové těžkou ránu: na konci roku 1868 utrhla ohromná bouře celou střechu a rozmetala ji po celém Ještědu. Dům byl ovšem již rok nato opraven a začal opět sloužit návštěvníkům hory. Zajímavé je, že otevřený byl zprvu pouze od jara do podzimu, za zimních měsíců klíč od ještědské boudy půjčovala Barbara Haslerová ve své chalupě jen dobrým známým.

Roku 1871 se Ještědu a zdejší boudě dostalo opravdové turistické pocty, vrchol hory byl spojen s hornohanychovskou hospodou U Posledního feniku první značenou cestou, kterou označili liberečtí mladíci podle návrhu Adolfa Hoffmanna, továrníka a milovníka Ještědu, který pak ještě několikrát zásadně zasáhl do života hory.

V roce 1885 přistavěl k boudě nově vzniklý a záhy vcelku zámožný Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory skleněnou verandu pro dvě stě osob. Ta byla vysvěcena 17. května 1885 a od té doby byla otevřena celoročně, a nejen to - od 27. února 1888 zde byla založena tradice bálů - ještědských věnečků. K těmto úspěchům navíc přibyl téhož roku i další: kdysi tak osamělý dům na vrcholu hory byl spojen s Libercem telefonem. V 90. letech provedl horský spolek na boudě ještě další úpravy, které budově daly formu, kterou si nakonec podržela prakticky do svého zániku.

Starý ještědský dům později převzala dcera Barbary Haslerové, osobitá horalka Anna Krusche, nazývaná horaly a štamgasty, kteří si její obsluhu i vystupování zamilovali, Máma Krusche. Drobnou zajímavostí z historie Ještědu je, že tato svérázná ještědská postava se na přelomu 19. a 20. století pravidelně chodívala modlit k pár desítek kroků od boudy stojícímu ještědskému kříži. Každou neděli mezi 10. a 11. hodinou, právě když se dopoledne nahrnuly do jejího dřevěného horského šenku davy turistů, brávala si na hlavu šátek a poté, co překvapeným výletníkům řekla v typickém libereckém německém nářečí: "Teďkonc šupajdím do kostelu," a běžela se na libereckou stranu hory modlit Otčenáš, nehledě na žíznivé výletníky, o které jinak pečovala s velkou starostlivostí.

Přestože Ještěd patřil napůl Rohanům a napůl Clam-Gallasům, byli právě Haslerovi a jejich potomci opravdovými pány hory. Horský spolek se dlouho snažil jejich chatu odkoupit a vládu nad Dědem Ještědem převzít, ale tvrdošíjní horalé se přátelsky, ale dlouho bránili. Teprve roku 1909, tři roky po dokončení nové chaty, která jim sebrala část stálých zákazníků, nakonec spolku Starý ještědský dům prodali. Z dobových dokumentů se ale opravdu zdá, že soužití ještědských hostinských z Haslerova rodu a horského spolku nebylo problémové. Spolek se už od roku 1885 snažil horský šenk co nejvíce pozdvihnout a propagovat. Požádal dokonce, aby byla bouda uznána úřady také jako poštovní stanice, ale po třech letech dohadů debatu uzavřel c. k. rakouský erár tím, že nechal na stěnu umístit poštovní schránku a sen o poštovně na Ještědu, vlastním razítku a poštmistrovi se alespoň prozatím rozplynul.

Starý ještědský dům stál na vrcholu téměř sto let, od začátku 20. století už jenom jako chudší sourozenec nového hotelu. Roku 1964, rok po zkáze ještědského horského hotelu, však i on vinou neopatrnosti lehl popelem.

zdroj: Marek Řeháček - chata na temeni Děda Ještěda, 2006

Ještědská bouda. Stará stavba byla vyfotografována roku 1904, tedy v době, kdy její sláva dosáhla vrcholu a záhy poté měla být zastíněna vel. kolepostí nové chaty. Za povšimnutí stojí nejen velká hromada dřeva, ale i staromódní a pečlivě udržované okolí chaty, připomínající spíše venkovskou zahrádku.

< Zimní nálada na Ještědu. Sněhové spousty a námraza vytvořily ze staré ještědské boudy zimní zámek. Přes velmi obtížný přístup byla od roku 1885 bouda otevřena celoročně.