Naivní divadlo a divadlo Ypsilon

HISTORIE NAIVNÍHO DIVADLA LIBEREC

Naivní divadlo Liberec bylo založeno v roce 1949 (zprvu pod názvem Ústřední loutkové divadlo, záhy přejmenované na Krajskou loutkovou scénu, od roku 1961 Severočeské loutkové divadlo, v roce 1968 získalo svůj dnešní název) jako jedno z prvních profesionálních loutkových divadel v bývalém Československu. Přestože se jeho tvorba přirozeným vývojem ubírala různými směry, v podvědomí diváků i odborníků se zapisuje jako velmi kvalitní české loutkové divadlo již šedesát let.

Ve svém raném období dosáhlo divadlo vrcholu roku 1959 díky hře Tajemství zlatého klíčku autorky E. Borisové v režii J. Filipi , výtvarnicí byla A. Mytysková. V 60. letech, v době působení režiséra a scénografa J. Schmida, kterého přivedl tehdejší ředitel F. Sokol, se inscenace Naivního divadla vzdalují popisu, otevírají se dětské fantazii, vlastní imaginaci a práci v týmu. Mezi nejoblíbenější a nejúspěšnější produkce té doby patřila inscenace Poklad baby Mračenice od L. Dvorského (1963) a Taškáři O. Augusty (1968).

O režii i výtvarnou stránku obou těchto představení se postaral J. Schmid. Jméno J.Schmida bylo (a dosud je) spojeno s činností S T U D I A Y P S I L O N, které v rámci Naivního divadla působilo v letech 1968-1978.

Koncem 70. let a během dalšího desetiletí krystalizuje křehká poetika hříček pro děti z mateřských škol režiséra P. Poláka. Ty daly základ i libereckému festivalu MATEŘINKA, který si svým zaměřením na tvorbu profesionálních loutkových divadel pro děti předškolního věku vybudoval významné mezinárodní renomé. Z mnoha inscenací té doby patří k nejznámějším Motanice K. Čukovského (1974) a dvě inscenace textů J. Vodňanského Šla barvička na procházku (1978) a Potkal klauna potkal kloun (1981) – všechny ve výtvarném hávu P. Kalfuse a v režii P. Poláka.

Po odchodu Studia Ypsilon do Prahy okouzluje a rozesmává mládež i dospělé publikum hudebně - komediální styl inscenací režisérky M. Schartové, pro něž je charakteristický úsměvný náhled nad daným tématem. Z řady povedených děl tohoto období lze zmínit inscenace O věrném milování Aucassina a Nicoletty (1981, výtvarník I. Antoš), Turandot ukrutnice v úpravě I. Peřinové (1982, výtvarník P. Kalfus) či Ze života hmyzu – též v úpravě I. Peřinové (1989, výtvarník J. Milfajt).

Od počátku devadesátých let je ředitelem Naivního divadla Liberec S. Doubrava. Divadlo nemá svého stálého režiséra, ale spolupracuje s hostujícími profesionály z jiných loutkových a činoherních divadel. Ve svém uměleckém snažení se opírá o vyzrálý herecký soubor a především o původní díla dramaturgyně a autorky I. Peřinové.

K nejúspěšnějším produkcím Naivního divadla v průběhu devadesátých let patřily právě inscenace her I. Peřinové, které vytvořil tým hostujících plzeňských umělců: režisér T. Dvořák, výtvarník I. Nesveda a skladatel J. Koptík. Jedná se o čistě iluzivní inscenace Bezhlavý rytíř (1993), Alibaba a čtyřicet loupežníků (1994) a Alína aneb Petřín v jiném dílu světa (1996) a Zvířecí divadlo (1999), které mělo premiéru u příležitosti 50. výročí Naivního divadla.

Nepřehlédnutelným počinem období po roce 2000 se stala inscenace pražského režiséra M. Dočekala a výtvarníka P. Matáska, Bouře (2002), kterou tvůrci navázali na spolupráci s NDL při realizaci Erbenovy Kytice (1998). Shakespearova Bouře byla roku 2004 úspěšně uvedena na světovém festivalu konaném v rámci kongresu UNIMA v chorvatské Rijece.

Pod řadou inscenací NDL z počátku nového tisíciletí jsou rovněž podepsány "hrající režisérky - režírující herečky", M. Homolová a M. Sýkorová. S novým dramaturgem, V. Peřinou, který roku 2003 vystřídal I. Peřinovou, se zasloužili o oživení studiového prostoru NDL (například koláž textů českého básníka I. Wernische ... a jiný Bedřich ... (2003)).

K nejoceňovanějším inscenacím v historii NDL patří Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla (2005), v režii Tomáše Dvořáka. Autorka textu, Iva Peřinová, byla za svou hru mj. nominována na výroční Cenu Alfréda Radoka, inscenaci natočila Česká televize a NDL ji dokonce opakovaně uvedlo i na jevišti historické budovy Národního divadla. O pět let později se stejný tvůrčí tým úspěšně utkal s loutkovou interpretací slavného baletu P. I. Čajkovského – Labutí jezírko (2009).

Vedle osvědčených a zkušených režisérů však NDL pravidelně zve ke spolupráci také mladé tvůrce. V NDL začínala svou profesní dráhu řada dnes již etablovaných režisérů (J. Jirků, M. Tichý, J. Adámek, P. Vodička, J. Vašíček a další), z nichž se mnozí do NDL opakovaně vracejí. P. Vodička v NDL nastudoval v letech 2004-2008 triptych oceňovaných komedií s historickou tématikou (Cena festivalu České divadlo za inscenaci Tristan a Isolda (2004)). Netradičně výtvarně koncipovaná inscenace M. Tichého, Pohádka o Raškovi (2008), si vysloužila dvě z šesti udělovaných cen na jubilejním 20. ročníku festivalu Mateřinka a cenu Erik za nejlepší loutkářskou inscenaci v ČR v sezóně 2008/2009.

Dlouhodobě úspěšná je rovněž spolupráce režisérky M. Homolové a autora a dramaturga V. Peřiny při tvorbě pro nejmenší diváky (Písmenková polívka (2005), Hrnečku, vař! (2007) a další.) Jejich inscenace Budulínek (2012) byla - vedle řady dalších ocenění - vyhlášena nejlepší českou loutkovou inscenací roku. Podobně velký ohlas si vysloužil i další počin tohoto týmu, O beránkovi, který spadl z nebe (2014). Nonverbální inscenace určená dětem od 2 let byla mj. nominována na Cenu divadelní kritiky v kategorii Inscenace roku, což je v konkurenci velkých činoherních divadel z celé ČR nesmírný úspěch. Cenou ERIK za nejinspirativnější českou loutkovou inscenaci roku i Cenou Divadelních novin se může pochlubit i další studiová inscenace Michaely Homolové Čechy leží u moře (2016). V rámci tvorby pro dospělé publikum pro změnu zazářil studiový experiment Filipa Homoly Jsou místa oblíbená tmou... (2017), který - vedle řady jiných ocenění - obdržel prestižní Cenu divadelní kritiky v kategorii Scénografie roku (Kamil Bělohlávek).

Všechny zmíněné studiové inscenace - v čele s jazykově univerzálně srozumitelným Beránkem - byly pozvány na řadu prestižních českých i zahraničních divadelních festivalů.

Na nich je Naivní divadlo pravidelným hostem, neboť podniká četné cesty nejen do většiny evropských zemí, ale představilo se také v Japonsku, Číně, Hong Kongu, na Tchaj-wanu, v USA, v Kanadě, Mexiku, Indii, Izraeli, Koreji či v Pakistánu.

Od počátku 90 let , do konce roku 2020, byl dlouholetým ředitelem Naivního divadla Liberec Stanislav Doubrava. Od roku 2021 je novou ředitelkou Kateřina Pavlů a uměleckou šéfkou Michaela Homolová.