Na Ladech 

Ulice Na Ladech

Starobylý ráz si zachovávaly hospody v ulici Na Ladech. Příkladem byla od poloviny 19. století v prvním domě zleva "Zur Germania" (čp. 205-II).

zdroj: Jiří Bock - Liberecké hospody do konce c.k. monarchie, 2022

Staroliberecký domek Na Ladech

 Už jen ve starodávných knihách a na olejomalbách a mědirytinách se žloutnoucími okraji je ukryta dávná nálada starého Liberce; města soukeníků, sušících se látek; města, kde modř nebarvila jen sukno, ale i všechny vody, které odsud odtékaly; města klapajících stavů a skřípajících kolovrátků. Liberecké centrum bývalo tehdy v zásadě chaotickou směsicí domů, domků a chalup, naházených během staletí bez ladu a skladu do strmých ulic, propojených půvabnými kamennými schůdky a zídkami. jeden na druhý byly nalepené, okolo často jen udusaná hlína a úzké chodníčky dlážděné žulovými kostkami. Jak dokazují staré fotografie, bylo mnoho kamenných i dřevěných domků silně provlhlých, trámy dřevěnek postupně hnily, z kamenných domů se loupala omítka.

Celé staré město od Pražské ulice až ke Keilovu vrchu ale bylo na konci 19. století jedním romantickým bludištěm uliček; domy a domky zde připomínaly nejen zašlou soukenickou slávu, ale bylo v nich zakleto také mnoho ze zdejší tradice; v dřevěnicích byla řada starých hospůdek a náleven s typickými figurkami tehdejší liberecké každodennosti. V této části města bydleli především nebohatí majetkem, ale domy jsou zde zase spojeny s bohatstvím zajímavých životních osudů; badatelé odsud přinesli a ve švabachu a stěží srozumitelným nářečím zachytili řadu vzpomínek na staré Liberečany a jejich textilácké řemeslo. Tento starý Liberec začal mizet v časech prosperity před první světovou válkou; zprvu jen plíživě byly domky s charakteristickými mansardovými střechami nahrazovány nejprve honosnějšími kamennými stavbami; později jich řada padla na úkor rozšiřování komunikací či kvůli havarijnímu stavu. Neúprosnou ránu staré tváři Liberce zasadila velká asanace v 50. a 60. letech dvacátého století, kdy byla zbořena většina chalup a domků, od války často neobydlených kvůli nesnesitelným hygienickým podmínkám. Zmizela tak většina dřevěných i kamenných staveb s mansardovými střechami, v terénu zůstaly jen poloprázdné ulice a uličky a mezi nimi typická propojovací schodiště ze žulových kamenů.

Snad jediné místo ale dodnes trochu připomíná, jak starý Liberec kdysi vypadal: pitoreskní ulička Na Ladech. A právě v ní ještě stojí jeden z posledních starolibereckých domků.

Ulice se zvláštním názvem Na Ladech byla pojmenována až v roce 1839, její původní jméno ovšem bylo po německu Ladegasse, což podle předválečných bádání jazykovědců mělo znamenat, že tato ulice vede z města k bývalému pastvišti. České jméno Na Ladech, přidělené ulici v říjnu 1945, je tedy jen jakousi zkomoleninou starého názvu, která si ovšem — na rozdíl od mnoha jiných — uchovala část ducha původního jména. Po mnoho desítkách let se název této ulice ve městě natolik vžil, že celé této oblasti, z níž je tak jedinečný výhled na staré město, říkají Liberečané zkráceně Lada přesto, že prakticky nevědí, co to vlastně znamená.

Na samém počátku ulice směrem od Křížového kostela stojí dům 201/TI., patrně opravdu poslední staroliberecký domek, jehož vnější vzhled nebyl takřka narušen pozdějšími přístavbami a přestavbami. Právě tento dům má pro staré liberecké domky velice typickou mansardovou středu, která umožňovala v podkroví budovat prostornější komory a skladovat zde i sukno. Většina konstrukce těchto domů byla vyhotovena z otesaných kmenů a trámců, později byly vyhnilé části zdí postupně nahrazovány kamenným či cihlovým zdivem a často bývalo celé přízemí omítnuto vápennou omítkou natřenou okrovými barvami. Městské domky si však stále držely formu starých horských domů, typické například bylo členění objektu na dvě části rozdělené uprostřed domu průchodem přes chodbu ke schodišti. Pod štítem mansardy — obedněným prkny a často zdobeným vyřezávanými motivy či různobarevnou břidlicí — byla obytná světnice se třemi okénky, vedoucími obvykle do ulice. Staroliberecký domek Na Ladech je vpravdě typickým zástupcem této vesměs zmizelé architektury: má svoji štítovou stěnu se třemi okénky, v přízemí otočenou do ulice; přední štít je zdobený ozdobnými prkny, zadní štít je zakryt ornamentálně vyskládanou tmavou břidlicí. Do domu se zprava vstupovalo zdobnými dveřmi v kamenném ostění, vedoucími z malé uličky, dodnes dlážděné původní hrubou a nepravidelnou dlažbou. Ulička bývala ještě v 90. letech 20. století volně průchozí a mezi zahradami se napojovala na další půvabný průchod vedoucí mezi domy ke Studničné a Perlové ulici.

Nenápadný dům patří k nejstarším dochovaným budovám ve městě, první zmínka o dřevěné stavbě, kterou si zde postavil soukeník a liberecký občan Joseph Franz, je z roku 1793. Původně nesla číslo 215, později byla přečíslována a dnes nese číslo 201. V majetku soukeníků Franzova rodu zůstal dům po celých sto padesát let, kdy byl v soukromém vlastnictví. Jako následovník původního stavitele je zde nejprve roku 1876 uváděn Adolf Franz, jehož monogram AF je dodnes zachycen na mříži vstupních dveří do domu. Předtím, než Adolf Franz dosáhl plnoletosti, jej zastupoval jeho příbuzný Wilhelm Franz, úředník liberecké spořitelny a patrně jeho strýc. Na dochovaných žádostech o povolení přístavby zděného skladu vyprojektované stavitelem Mikschem a zaslané libereckému magistrátu roku 1882 však již figuruje Adolf Franz jako svéprávná osoba. Přístavba z režného zdiva vyplňujícího hrázděnou konstrukci se kupodivu dochovala za domem v takřka nezměněné podobě, jen lehce narušená zubem času.

Na konci 19. století byl dům č. 201 sice sto let starou dřevěnou stavbou, která prošla jen dílčími úpravami a částečným vyzděním vyhnilých stěn, ale přesto se nezdá, že by bylo možné jej považovat za zvlhlý útulek liberecké chudiny. Když totiž 23. června 1907 Adolf Franz zemřel, uváděl liberecký notář JUDr. Heinrich Newečeřel u jeho jména v té době vpravdě výsostné a uznávané povolání — vrchní železniční inženýr. Jeho dědičkou, které staroliberecký dům připadl, se stala Anna, dcera Wilhelma Franze, patrně tedy Adolfova sestřenice. Ta nechala roku 1907 budovu uvnitř poněkud zmodernizovat stavitelem Josefem Hillebrantem a tesařem Franzem Leukertem. Vzhled domu, pamatující její předky z konce 18. století, byl ovšem ponechán původní, a to i přesto, že v té době již podobné stavby z okolí zhusta mizely nebo byly zásadně přebudovávány. Anna, tři roky nato provdaná za pana Simona, změnila navenek jen jedinou věc — původní dřevěný plot, oddělující malou zahrádkou čelní stěnu domu od ulice Na Ladech, ten nechala v květnu 1915 nahradit za kovaný železný, dochovaný taktéž v původní podobě.

Přesně třicet let po dokončení nového plotu byl dům na základě poválečných dekretů zkonfiskován a poté jej úřady postupně obsazovaly nejrůznějšími nájemníky. V poněkud ošuntělém stavu, ale pořád s historickým romantickým vzhledem byl poslední staroliberecký domek ve vlastnictví města Liberec až do roku 2006, kdy byl nabídnut k prodeji.

Nutno dodat, že noví majitelé provedli v domě rekonstrukci, která naštěstí zachovala osobitou krásu této dnes opravdu již jedinečné památky na starý Liberec a jeho soukenické příběhy klepajících stavů a svištících kolovratů. Jen jediného je škoda — již před nějakými deseti lety byla uzavřena úzká ulička vedoucí okolo domu směrem do Studničné ulice. Zmizelo tím to, co je dobře vidět na starých obrázcích vypodobňujících futo část města — lidé procházející okolo domků uličkami, "myšími dírami" propojenými schodišti. Zbouráním většiny domů a přerušením schodišť a průchodů zmizela z tohoto kusu Liberce živoucí nálada lidského mraveniště plného ruchu, hemžení, barev, vůní i smradů. Přesto však je oblast mezi ulicí Na Ladech a budovou soudu posledním kusem města, kde si tuto atmosféru starobylého Liberce lze alespoň připomenout. 

Zdroj: Marek Řeháček - Liberecké zajímavosti - kniha první, 2009