Mýtné domky v Liberci

PROBLEMATIKA DLAŽEBNÉHO NA PŘÍKLADU MEZIVÁLEČNÉHO LIBERCE

"Automobilisto, dej ještě, dej více!"

K automobilu a automobilismu obecně v meziválečném Československu převažoval dlouhou dobu spíše negativní vztah, a to i přesto, že představoval jeden ze symbolů moderní doby. Není tedy divu, že v této oblasti mladá republika výrazně zaostávala za západní Evropou, což poněkud nabourává obecně panující představu o Československu jako o jedné z nejvyspělejších evropských zemí mezi světovými válkami. Tristní situaci ostatně výmluvně ilustrují slova poslanců Smetánky a Haššíka v roce 1936: "Je opravdu zbytečno zdůvodňovat obšírnější nutnost co největšího rozmachu motorisace, která se v celém světě těší co nejvydatnější podpoře i ze strany státu. Zatím co tedy všude počet motorových vozidel rapidně stoupá, u nás výroba jde hlemýždím krokem kupředu. Poškozujeme tak průmysl, obchod, živnosti, dělnictvo o možnost práce, výdělku, obživy, poškozujeme státní pokladnu zmenšenými příjmy, nejvíce však poškozujeme armádu a pohotovost státu pro případ válečného konfliktu. Je nepochopitelné, že ačkoli v jiných odvětvích podnikání chceme úspěšně soutěžiti s cizinou, v této tak eminentně důležité otázce, dotýkající se samé existence státu, neprojevujeme snahu se jí vyrovnat, což se nám, nedojde-li k rychlé a radikální nápravě, stane na bojištích jistě velmi osudným. Jak si s motorisací a jejím rozmachem stojíme opravdu velmi zle, nejlépe o tom nás přesvědčují cifry ročně vyrobených motorových vozidel v cizině a u nás. Tak v Německu vyrobilo se za rok 1935 ca 200 000 ve Francii ca 150 000 automobilů. U nás pak kolem 10 000."

Nejvýrazněji se na zpožďování rozvoje motorismu podepsala kombinace vysokého zdanění, provozních nákladů a také ceny nového automobilu, který i vzhledem k ochranářské politice státu dosahoval mnohem vyšší ceny než v zahraničí. To potvrzují i stesky motoristů na výši zdanění: "Na automobilisty se hledí jako na vrstvu, která přes krisi stále dosud není na dně své kapsy. Přesto, že náš automobilism dává státu ročně přímo i nepřímo 400 mil. Kč, přidává se mu břemen, bez ohledu na škody, které to může způsobit automobilismu (do něhož dlužno zahrnouti ovšem i průmysl, obchod a živnosti jím zaměstnávané). Na automobilism se hledí jako na universální lék na finanční rány všeho druhu..."

Z vozidla se platila tzv. přepychová daň, vztahující se i na příslušenství a náhradní díly, a v případě dovozu vysoké clo, které bylo v roce 1921 zvýšeno ze 7% na 45% a posléze až na neuvěřitelných 65% z ceny vozu. Nemalou částku musel motorista zaplatit také v případě pohonných hmot, minerálních olejů, pneumatik a gumových obručí, z nichž se rovněž platilo clo a v případě osobního vozidla se jednalo o roční výdaj ve výši 1000 korun. Vedle těchto daní došlo také k zavedení různých obecních dávek, k nimž patřilo vedle daně z držení vozidla především mýto (zahrnující dlažebné i mostné), jehož výši si zpravidla určovala každá obec sama a nebyla při jeho vyměřování nijak omezena. Dlažebné má poměrně dlouhou historii a platilo se již za Rakouska-Uherska z každého povozu. Paradoxem je, že v počátcích motorismu z něj byly automobily vyjmuty a zahrnuty byly až později, z iniciativy majitelů a provozovatelů povozů. Jeho existence V Československu souvisí zejména s úsilím státu o omezení mostného a o bezplatné zpřístupnění mostů běžné dopravě, a mělo tak tvořit jakousi kompenzaci pro obecní a městské pokladny.

V Liberci mělo dlažebné dlouhou tradici a navíc se zde dodnes dochovaly mýtní domky dokumentující tuto pozapomenutou část historie motorismu. Liberec patřil v rámci severních Čech k městům, která poskytovala automobilistům největší komfort, a ve srovnání se svým tradičním konkurentem Ústím nad Labem disponoval dvojnásobným počtem podniků a služeb spjatých s automobilismem. Naproti tomu je třeba zmínit, že v sociálně demokratickém Ústí se dlažebné ani mýtné nevybíralo, protože bylo chápáno jako další zatěžování obyvatel i návštěvníků města.

Mostné bylo s těžkým srdcem zavedeno městskou radou až v souvislosti se stavbou mostu Dr. Edvarda Beneše (1934-36) a mělo sloužit čistě k financování této nákladné stavby. O diametrálně odlišném pohledu na tento typ dávky vypovídá také fakt, že z ní byli zcela vyjmuti nezaměstnaní.

Ještě než se budeme věnovat přímo Liberci, je třeba se na problematiku dlažebného podívat v širších souvislostech. Do roku 1924 byla v Čechách pouhá čtyři města, v nichž se vybíralo dlažebné — Praha, Plzeň, Březové Hory (zde se však dlažebné platilo pouze u nákladních vozů) a právě Liberec, kde bylo zavedeno v roce 1923.Na Moravě to bylo Brno a nejvíce měst, kde se vybírala tato dávka, bylo paradoxně na Slovensku — jednalo se o Bratislavu, Banskou Bystrici, Nitru, Komárno, Trnavu, Zvolen a Nové Zámky.

Na Podkarpatské Rusi se dlažebné vybíralo pouze v Užhorodě. Protože dlažebné představovalo pro města vítanou finanční injekci, objevovaly se pravidelně snahy o jeho zavádění i v dalších městech. Žádost o zavedení dávky k Zemskému úřadu podala i Moravská Ostrava, České Budějovice, Pardubice, Kladno, Česká Lípa (mostné), Karlovy Vary či Jablonec nad Nisou po vzoru sousedního Liberce. Proti této praxi aktivně více či méně úspěšně vystupoval především Autoklub Republiky československé, který poukazoval na to, že tato dávka nejen zatěžuje automobilisty, ale že se také negativně podepisuje na turistickém ruchu. Proto není překvapením, že se této problematice věnoval poměrně často i denní tisk v automobilové rubrice. Dobrovolně se dlažebného nechtělo samozřejmě vzdát žádné město a mnohdy přetrvalo velmi  dlouho - např. v Plzni bylo zrušeno až v roce 1942.Pro místní motoristy města zavála — paušální dlažebné a to bez ohledu na to, zda vozidlo používají, či nikoli. Tento paušál byl mnohdy skutečně vysoký, což ilustruje např. sazebník Bratislavy, kde se platilo za motocykl 200 Kč, z čtyřsedadlového automobilu 500 Kč, vícesedadlového 600 Kč, z nákladního vozidla do 3 tun 800Kč a z nákladního vozidla nad 3 tuny dokonce 1200 Kč za rok. Stejně tak se lišila město od města i výše dlažebného či mýtného. Např. v Plzni se interval pohyboval mezi 1-3 korunami, a přitom v Praze se platila jednotná částka 1,50 za jakýkoliv vůz, jak trpce podotýkal plzeňský Český deník. V Užhorodu pak motorista platil mýtné dokonce celých 7 korun. Třebaže měl výnos dávek sloužit zejména k údržbě silnic, realita byla samozřejmě odlišná. Nechvalně v tomto ohledu proslula zejména slovenská Trnava.Jak poznamenal list Národní politika: "Ovšem s dlažebným není věc tak jednoduchá, jak nás poučil výběrčí v Trnavě. Tam jedete totiž krásnou župní asfaltovou silnicí až na hranice města, kde je mýto, a jen po zaplacení koruny padesáti dlažebného smíte dál. Ale v té chvíli je též silnice ne hrozná, ale příšerná, slovem nesjízdná. Výběrčí nás poučil: No právě, vybíráme na opravy." Ovšem ani v námi sledovaném Liberci nebyla situace o nic lepší. "Chuť města Liberce vybírat mýtné od motoristů je stále vyšší a vyšší. Nestačí, že v dřívějších letech byly mýtnice otevřeny od 7 do 19 hodin, od nedávné doby mají otevřeno od 6 do 22 hodin. V předchozích letech byly rovněž mýtnice v neděli zavřené, ale v poslední době jsou otevřeny od 7 do 19 hodin a je nepochopitelné, že zde nebyl zaveden nedělní klid, kterému jinak státní úřady v ostatních činnostech věnovaly značnou pozornost... A k tomu se objevily nové paušální sazby dlažebného. V porovnání s předchozími lety se neúměrně zvýšily. Dříve se například platilo roční mýtné 600 korun, nyní se po majiteli stejného vozu požaduje 1400 korun. V důsledku toho mnoho řidičů přirozeně odmítlo paušální sazbu a chce jezdit ještě méně než dosud. Město Liberec nicméně stále není spokojeno s částkou přibližně 180 000 korun, která v loňském roce představovala čistý zisk z mýtného, a vznáší na motoristy nové, výše uvedené požadavky a snaží se všemožnými způsoby získat další a další peníze. Navzdory tomu je nepochopitelně řada silnic ve velmi žalostném stavu. Stačí se podívat například na jednu z dopravních tepen, Sokolskou ulici. Do této ulice se vjíždí z Frýdlantské a vozovka je zde plna děr, takže rozbité pružiny jsou na denním pořádku... O odstraňování náledí, jak tomu bylo v dřívějších letech, se v současné době také neuvažuje, protože úklid silnic byl předán soukromé firmě na základě paušální sazby, která ovšem silnice neuvádí do sjízdného stavu," konstatoval časopis Deutscher Motor.

To, že toto téma motoristy skutečně pálilo, dokládá i anketa Autoklubu konaná 21. prosince 1932 za účasti všech zájmových skupin, na níž bylo konstatováno, že dlažebné a mostné v některých případech převyšuje i silniční daň a je vybíráno již na 53 místech (!) I proto list Autoklub oprávněně podotýká: "Kdyby tyto (obce, pozn. autora) všechny chtěly na dláždění vybrati si tímto způsobem a dlažebné zavedly, jak by asi trvala cesta z Prahy do Chebu a kolik by stála?" S nelibostí motoristé hleděli také na skutečnost, že mnohdy byli nuceni platit dlažebné opakovaně během jedné cesty, k čemuž docházelo například v Brně. I když se řidič pohyboval stále v hranicích Velkého Brna, zaplatil nejdříve v Pisárkách či Králově Poli a pak znovu při vjezdu do samotného Brna. Samotný výběr dávky se řídil jednotnými pravidly, která se vzájemně lišila pouze výší poplatků. Z placení byla vyjmuta pouze vozidla velvyslanců a osob, jimž příslušelo právo exteritoriality, vozy státních podniků a institucí, hospodářská vozidla překračující linii za účelem obdělávání pozemků, nákladní vozy dopravující materiál ke stavbě a udržování veřejných silnic, jízdní kola a zahraniční vozidla. V Liberci výše dlažebného činila u vozidel tažených zvířaty za prázdný povoz či vozík 20 haléřů, za naložený povoz či vozík 40 haléřů. U motorových vozidel to pak bylo za dvouosá a tříosá 50 haléřů a za osobní a nákladní vozidla koruna. V noci pak platila stoprocentní přirážka.Jen pro srovnání, v Praze se v roce 1938 platilo za nenaložený vozík nebo povoz 50 haléřů, za naložený rovná koruna stejně jako za dvoua trojosá motorová vozidla. Za osobní automobily to pak bylo 1,50 a za nákladní vozidla 2 koruny. V Plzni potom dlažebné činilo korunu a za potah se platilo 20 haléřů. 

Hranice města odpovídala tzv. potravínové (též potravní) čáře, která byla stejně jako dlažebné součástí tzv. akcízu, nepřímé daně na předměty hromadné potřeby, placené jako vnitřní clo na hranicí města. Při překročení potravinové čáry tak musel dovozce zaplatit daň ze zboží, které vezl do města, stejně jako motorista platil zmíněné dlažebné při vjezdu do města. K vybírání dlažebného sloužily mýtnice, zpravidla prosté, dřevěné stavby s uniformovaným výběrčím. V Liberci jich bylo zprvu deset (údaj z roku 1924) a nacházely se po celém obvodu města při hlavních tazích na nároží ulic Svobody (Harzdorfer Strasse) a Husova (Heinrich-Liebieg Strasse), v Jablonecké ulici (Gebirgs Strasse), na třídě Milady Horákové (Rochlitzer  Strasse), u viaduktu ve Švermově ulici (Franzesdorfer Strasse) a v ulicích Sokolská (Friedländer Strasse), Horská (Gustav-Schirmer Strasse), Košická (Fabrik Strasse), Jungmannova (Keilsberg) a Ruprechtická (Ruppersdorfer Strasse). Doplňoval je ještě jeden mýtní domek postavený již v roce 1917 mezi tzv. Liebiegovým městečkem a sídlištěm Domovina u mostu v dnešní Plátenické ulici, sloužící zprvu k vybírání mostného.Posléze k nim přibyla ještě v roce 1930 mýtnice v Chrastavské ulici (Kratzauer Strasse), na nároží ulic Zhořelecké (Görlitzer Strasse) a Lužické (Lausitzer Strasse) a v ulici Hanychovská (Hanicher Strasse).

Žádost o povolení k vybírání dlažebného předložilo město ministerstvu vnitra již v roce 1922, nicméně povolení obdrželo až o dva roky později. Proti tomuto kroku vedle místních motoristů?" protestoval i jablonecký autoklub, který dokonce písemně žádal městskou radu o podporu protestu vůči zavádění dlažebného v Liberci. Stranou nezůstal ani místní deník Reichenberger Zeitung, který v souvislosti s dlažebným podotkl, že "Liberecká silniční politika je ostudou nejen pro Liberec, ale kazí v mezinárodním měřítku zároveň pověst celého severočeského průmyslu"?To, že město Liberec v této záležitosti nelenilo, dokládají i první předběžné rozpočty na stavbu mýtnic z roku 1922 pohybující se v rozmezí 5-8 tisíc korun, na kterých se podíleli i tak významní architekti jako Ernst Schäfer nebo architektonická kancelář Gustav Sachers Söhne. Přestože se jednalo ponejvíce o prosté stavby utilitárního charakteru, vyznačovaly se mnohdy skutečně zajímavým architektonickým řešením. To dokládá např. návrh elegantního mýtního domku od stavitele Dresslera čí půvabná hrázděná mýtnice ovlivněná částečně místní lidovou architekturou od Adolfa Hübnera. Vedle těchto spíše prostých a jednoduchých staveb však existovaly také náročnější zděné objekty, které představují zároveň jediné dochované mýtnice v intravilánu města. Nejstarším a nejvýstavnějším mýtním domkem je zmíněný a dnes částečně přestavěný objekt čp. 499-IV v Plátenické ulici na hranicích tzv, Liebiegova městečka a Domoviny. Důvod pro zřízení mýtnice na tomto místě byl poměrně prozaický, neboť byla situována při mostu překlenujícím roklinu mezi Liebiegovým městečkem a Monstrančním vrchem. Stejně jako mýtnici se ani mostu nevyhnuly utilitární přestavby, kdy došlo k odstranění oblouku a jeho nahrazení železobetonovou mostovkou. I další dochovaný objekt úzce souvisí s firmou Liebieg. Ta nechala vybudovat na základě projektu Jakoba Schmeissnera v letech 1923-24 polyfunkční objekt čp. 169-V na nároží ulic Jablonecká a Dvorská. V přízemí pětipodlažního domu s vysokou mansardovou střechou byla pekárna s mýtnicí, v patře hostinec s verandou a pokoji a zbývající patra sloužila k ubytování personálu. Stejně jako v předchozím případě poskytla firma městu prostor k vybírání dlažebného, zde již ovšem za smluvní paušální poplatek ve výši 400 Kč ročně. V roce 1932 však firma Liebieg ze zatím neznámých důvodů (hlavním byl zřejmě fakt, že se jednalo patrně o nepříliš rentabilní provoz) dům prodala nájemci, pekaři Gustavu Breuerovi. Ten již však neměl zájem o provozování mýtnice ve svém domě, a tak se rozběhla nová jednání mezi firmou Liebieg a městem o umístění nové mýtnice v prostoru Jablonecké ulice. Nové místo bylo posléze vybráno hned naproti stávající mýtnici a výběrčí místo bylo po konzultaci městského stavebního oddělení (architekt Oskar Baudisch) se stavebním odborem fimy Liebieg, zastoupeným stavitelem Richardem Wojatschkem, situováno uvnitř tělesa dnes již zbořené přádelny čp. 99-V. Projektová dokumentace byla vypracována v říjnu 1932 a v prosinci téhož roku stavitel Jakob Fidler mýtnici dokončil. Částka, kterou za pronájem město platilo, byla sice již o něco vyšší a činila 600Kč ročně, nicméně i přesto náklady na pronájem znamenaly zanedbatelnou a spíše symbolickou částku. Lze tudíž předpokládat, že vstřícnost firmy v tomto ohledu nezůstala bez odezvy a město jak společnosti, tak i jejímu majiteli a vášnivému motoristovi Theodoru Liebiegovi zřejmě nabídlo mimořádně výhodné podmínky týkající se dlažebného.

Poslední dochovaný mýtní domek se nachází na nároží ulic Husova a Svobodova, avšak chybí nám k němu bližší informace a neznáme ani stavitele, který se podílel na stavbě. Víme pouze, že byl v roce 1933 zrušen a posléze prodán. Zděný objekt také nahradil v roce 1934 dřevěný domek ve Zhořelecké ulici. Dnes již zaniklé výběrčí místo tvořilo součást oplocení vily čp. 692-I, využívané jako ortopedické sanatorium v rámci nedalekého Jedličkova ústavu.

V roce 1934 pak stávající mýtnice doplnily další čtyři, a to v ulici Nákladní (Laden Strasse), Americká (Lange Strasse), Jizerská (Ecknerstrasse, Birkenalee), a jako poslední mýtnice v Chelčického ulici (Felgenhauer Strasse), čímž se jejich počet ustálil na 14. Mírné komplikace přineslo zbudování nové mýtnice v Nákladní ulici, neboť město ji umístilo na pozemek drah bez jejich souhlasu, a navíc tak nevhodně, že chodci museli vstupovat do značně frekventované silnice a domek obcházet. Proto si město muselo podat dodatečně žádost a mýtnici posunout hlouběji na pozemek tak, aby zůstal 2 metry široký chodník volný.

Avšak nebyli bychom v Liberci, kdyby se s vybíráním dlažebného nepojil i další problém, a to národnostní a jazyková otázka. Ta se týkala zejména skutečnosti, že výběrčí místa byla označena pouze německými nápisy, popřípadě pouze frakturovým písmenem M. Na to si stěžovali především čeští motoristé, kteří zavítali do Liberce, jak dokládá zkušenost jednoho návštěvníka města uveřejněná v Národní politice: "Na budce výběrčího je pouze německý nápis Halt. Maut. Výběrčí vůbec nerozumí slova česky. Ohradil jsem se proti tomu tím, že jsem mýto nezaplatil s doložením, že německy neumím. Výběrčí mě zjistil, udal a "vysoký" liberecký obecní úřad mě odsoudil k 10Kč pokuty. Za krátký čas dostal jsem od obce Liberce nový německý přípis, v němž mě pokutovali 20 Kč, patrně za to, že neumím německy.

Vzniklou situaci řešila i Zemská politická správa v Praze, která 9. listopadu 1927 zaslala městské radě výtku týkající se této záležitosti a požadovala její rychlé napravení, tak aby vyhovovala platným jazykovým předpisům, proti čemuž se následně město neúspěšně odvolalo.** Stejně tak bylo městu vytýkáno, že jsou mýtní stanice vybaveny pouze drobnými tabulkami o rozměrech 38 x 15cm, viditelnými prakticky pouze pro chodce. Ty sice doplňovala mezinárodní dopravní značka CLO, avšak mnohdy špatně umístěna -např. ve Františkovské ulici byla situována na opačné straně jízdní dráhy ve směru jízdy, takže přespolními řidiči bylo mnohdy výběrčí místo přehlédnuto. Motoristé tak byli často dodatečně pokutování za nezaplacení dlažebného, na což poukazovala ve svém dopise z 20. října 1936 adresovaném městské radě i centrála AKRČS. Město proto mýtnice vybavilo mezinárodními značkami "Stůj!", které umístilo 20-50 metrů před výběrčí místo. Nicméně ani toto řešení se příliš neosvědčilo (a lze spekulovat o tom, zda městu nevyhovovalo dodatečné vybírání dlažebného spolu s pokutou) — jak podotýká policejní ředitelství v Praze: "Až nápadně shodně se objevují obvinění, že nikde není vyznačeno, že jde o hranice mýta, a tím dochází k zdánlivým přestupkům. V zájmu zdejších řidičů motorových vozidel bude zdejší úřad nucen zaříditi přezkoušení, jakým způsobem je na kritických místech provedeno označení mýta, tj. zda je tak viditelné, že vylučuje opomenutí. Proto se ve spolupráci s libereckou elektrárnou přistoupilo k dalšímu řešení. Na hlavních tazích (ulice Milady Horákové, Zhořele ká, Jablonecká, Jungmannova, Chrastavská, Ruprechtická) byly v roce 1935 navrženy elektrifikované zdobené kovové sloupy se zavěšeným světelným boxem s nápisem MÝTO - MAUT. Nakonec došlo i k jejich realizaci, nicméně v modifikované a značně minimalistické podobě některá výběrčí místa byla opatřena pouze světelným boxem.

To již však představovalo labutí píseň vybírání dlažebného a samotných mýtnic. Po připojení pohraničí k tehdejší Německé říši v říjnu 1938 bylo vybírání této daně k 1. červnu 1939 zrušeno a mýtní domky odstraněny, jak o tom nadšeně informovali tiskový orgán SdP Die Zeit. Jednotlivé domky pak byly poměrně levně rozprodány za cenu v rozpětí 30-50 říšských marek dle velikosti mýtnice. Vedle soukromých osob si jednu zakoupila například i liberecká ZOO či Říšské dráhy, které ji využily k prodeji jízdenek na libereckou lanovku.

Liberečtí motoristé se tak dočkali zrušení mýta a dlažebného jako první v Čechách, neboť v říšské župě platila německá legislativa, která se s touto daní rozloučila již mnohem dříve.

Zdroj: Jaroslav Zeman - Auta & architektura - Motoristé stavby v okresech Liberec a Jablonec nad Nisou, 2023