"Šourům" Mototechny na Zhořelecké.

Rozsáhlý areál vznikl při jednom z hlavních tahů na Frýdlant. Investorem byl Franz Alscher, nicméně poměrně záhy areál přechází do rukou Eduarda Kinzela, oficiálního importéra vozů Ford, Fiat a později také motocyklů JAWA, kterého máme jako vlastníka bezpečně doloženého již v roce 1925.

Tak jako v případě dalších "autodomů" podnik poskytoval široké spektrum služeb — vedle nezbytných garáží tak nemohla chybět ani autosprávkárna s kovárnou a lakovnou, doplňkový prodej potřeb pro motoristy a pneumatik, čerpací stanice či autosalon v domě čp. 1123. 

Komplex řadových garáží a servisu na půdorysu široce otevřeného písmene V měl mít poměrně náročný architektonický výraz v duchu art deco, nicméně nakonec, nejspíše z finančních důvodů, bylo zvoleno úspornější architektonické řešení. Dispozičně se jednalo o běžný rozvrh, kdy jedno křídlo zakončovala hala servisu, na kterou navazovaly jednotlivé parkovací boxy, a druhé zakončoval malometrážní byt garážmistra. Projekt zpracovala kancelář Preibisch 8x Reinelt z Mníšku a s garážemi měla být původně spojena i vila. Z praktických důvodů byl však nakonec zachován odstup. Čerpací stanice byla v areálu vybudována v roce 1925 společností Vacuum Oil Company, která v žádosti adresované městu, jež nebylo budování benzínových stojanů zpočátku příliš nakloněno, konstatovala, že "nejlepším důkazem výhod, které nabízí pouliční čerpací stanice, je skutečnost, že v Americe a v zemích západní Evropy se skladování a prodej benzínu uskutečňuje téměř výhradně pomocí těchto čerpadel, a také fakt, že 22 takových stojanů bylo dosud instalováno v Praze a další již mají povolení. Nemluvě o skutečnosti, že tyto čerpací stanice navíc již fungují i v dalších městech Československa.

 Stanice využívající systému Dabeg nakonec povolena byla, přičemž svým obsahem 4000 litrů patřila k největším v tehdejším Liberci. V roce 1934 pak stojan doplnila praktická pojízdná čerpací stanice o obsahu 200 litrů využívaná uvnitř areálu. V roce 1939 plánoval Kinzel stavbu nové servisní haly o rozměrech 40,9 x 20,9 m, která měla zároveň obsahovat prodejnu s náhradními díly, místnost pro obsluhu čerpací stanice, toalety a čekárnu, opět dle návrhu kanceláře Preibisch & Reinelt. K realizaci nicméně nakonec s ohledem na válku nedošlo.

Projekt domu s autosalonem zpracoval architekt Ernst Müller, odchovanec kanceláře Lossow & Kühne. Objekt pojal záměrně odlišně od zbytku domovní fronty. Autosalon v přízemí, prosvětlený trojicí rozměrných výkladců situoval směrem do ulice, přičemž samotný dům umístil až v druhém plánu, tak aby nebyl ničím rušen výhled na prodejnu. Dispozice je pak přizpůsobena účelu stavby - centrální prostor představuje vstupní hala, odkud je přímý vstup do autosalonu a na schodiště s přístupem do administrativní (kancelář Eduarda Kinzela, poradenská místnost a kancelář) a obytné části. V suterénu se vedle zázemí domu nacházel také sklad náhradních dílů, olejů a mazadel. První patro bylo vyhrazeno velkometrážnímu bytu ma jitele. Kromě velké terasy nad autosalonem byt disponoval ještě dvojicí menších balkónů. V podkroví se pak nacházel druhý, dvoupokojový byt. Se servisem a dílnou byl dům spojen prosklenou střechou z válcovaného železa.

V architektonickém pojetí domu se uplatňuje doznívající art deco, příznačné pro Müllerovu tvorbu. Namísto automobilu si zde návštěvníci dnes mohou zakoupit pouze květiny, někdejší garáže však stále slouží potřebám motoristů — nachází se zde pneuservis a provozovna autoateliéru.

zdroj: Jaroslav Zeman - Auta &architektura - Motoristické stavby v okresech Liberec a Jablonec, 2023