Po vzoru jiných větších měst toužili po podobném očistném zařízení obyvatelé Liberce už koncem 19. století v době plné převratných a budovatelských myšlenek. Z popudu liberecké spořitelny k příležitosti oslavy 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. se podařilo tento záměr uskutečnit. Staveniště bylo vybráno na křižovatce promenádní ulice do Lidových sadů, dnešní Masarykovy a ulice Vítězné v hlubokém dolíku protékaném Jizerským potokem. Ze soutěže vyšel vítězně návrh vídeňského architekta P. P. Branga. Podle něj postavil dnešní budovu městských lázní v letech 1900 - 1902 význačný liberecký stavitel A. Bürger. Svou novorenesanční architekturou, v níž se už zřetelně projevují znaky nastupující secese, vhodně doplnila dvě další znamenité stavby, jakými jsou budovy muzea a Obchodní a živnostenské komory, které téměř současně vyrostly na protější straně vzniklé křižovatky ulic. Hlavní vstup lázní je orientován do ulice Masarykovy, v delším křídle, sledujícím Vítěznou ulici, se nachází dvoupodlažní hala s plaveckým bazénem   o rozměrech 10x20 metrů. Zajímavou technickou novinku představoval světlík v zaklenuté ocelové konstrukci střechy bazénu, které se dal v létě zpoloviny otevřít. Lázně měly v době svého vzniku především funkci očistnou. Proto jejich převažující část zabíraly koupele vanové, později využívané k léčebným procedurám. Na bohatém průčelí obloženém keramickými obklady  v kombinaci s deskami z hořického pískovce, upoutá pozornost architektonické ztvárnění vstupu s portikem o třech polích a s předsazeným schodištem. Hlavní průčelí vrcholí mohutným čtyřstupňovým štítem ve střeše a dvěma půlkruhovými výstupky po stranách, na nichž jsou umístěny alegorické sochy Síly a Mládí. Nad vysokými okny prního patra probíhá pás reliéfu znázorňujícího vodní hry. Autory sochařských částí jsou profesoři liberekcé průmyslové školy E. Gerhart a F. Craske. V interiéru lázní převažuje už sloh secesní.

Jedna z nejcennějších historizujících staveb v severních Čechách ztratila     v 90. letech minulého století svou původní funkci, čímž začalo její postupné chátrání. Po změnách vlastníků skončily lázně v majetku města. Město Liberec získalo lázně zpět ve veřejné dražbě v roce 2005 za 9 milionů Kč a postupně provedlo několik nejnutnějších oprav pro záchranu budovy. V roce 2010 byl schválen projekt na konverzi lázní na galerii, která se sem přesune z Liebiegova paláce. Specifičnost stavby však netvoří vhodný základ pro výstavní a galerijní funkce. Konverze si proto vyžádala výrazné vnitřní změny (odstranění bazénové vany, změnu dispozic), bez kterých nelze galerii v objektu provozovat. Projekt "Revitalizace městských lázní na galerii a dostavba depozitáře" zpracoval architektonický ateliér SIAL. Vedoucími projektu byli Karel Novotný a Jiří Buček ze Sialu. Tým architektů doplnili Petr Čihák, Jan Duda, Jana Hlavová a Filip Horatschke. Západně od historické budovy vznikla v Masarykově ulici strohá novostavba depozitáře. Struktura fasády depozitáře z eloxovaného hliníku vychází ze vzoru modrotiskové šablony z počátku  20. století, uložené v místním muzeu. V novostavbě je kromě depozitáře umístěno moderní pracoviště fotoateliéru, restaurátorské dílny, kanceláře, badatelny a místnost pro ostrahu. Jednotlivá patra novostavby jsou propojena schodištěm a nákladním výtahem, který umožňuje "distribuci" uměleckých děl po obou budovách. Do malého dvorku mezi křídla budovy lázní a bývalou kotelnu byla vložena přístavba sloužící jako pobytový prostor pro návštěvníky kavárny (první nadzemní podlaží). V prostoru bývalé kotelny vznikla vložením patra místnost pro výukové programy. Před průčelní fasádou historického objektu vznikla rampa pro bezbariérový přístup s předsazenou černou kovovou "zástěnou", která úmyslně kontrastuje s eklekticismem fasády lázní. Modrý pruh na ní značí hladinu původního bazénu. Grafický design informačního systému byl realizován podle návrhu renomovaného studia Aleše Najbrta. Galerie se veřejnosti otevřela 28. 2. 2014.

Jako úplně poslední velká veřejná budova na "zlatém kříži" vznikl díky iniciativě Liberecké spořitelny rozsáhlý objekt Kaiser Franz Josef Bad čili Lázně císaře Františka Josefa I. Je to také jediný objekt, který měl a dodnes má také jediný tovární komín v celých Lidových sadech, byť elegantního tvaru a vykládaný barevnými cihlami. O zřízení lázní uvažovalo direktorium spořitelny již v roce 18906, ale definitivní rozhodnutí toto zařízení ve městě vybudovat padlo v říjnu 1898, u příležitosti 50. výročí vlády císaře. Poslání budovy tak trochu navazovalo na tradici plovárny, která se původně nacházela jen pár metrů od ní. Lázně s ní měly ovšem společnou jen jizerskou vodu, kterou částečně využívaly pro napájení svého vodního hospodářství; jejich poslání bylo především hygienické a společenské. Vedle velkého bazénu o rozměrech 20 krát 10 metrů a objemu 350 kubických metrů vody byly uvnitř především tři třídy vanových lázní, římsko-irské parní lázně, sprchové umývárny, uhličité lázně, prádelna a odpočinkové a relaxační prostory. Okolo roku 1940 zde vznikla také první finská sauna v celém bývalém pohraničí.

Na stylu a výzdobě budovy postavené v letech 1899-1902 podle projektu vídeňského architekta Petra Paula Branga opět stavební firmou Adolfa Bůrgera se projevuje již ústup historizmu a nástup secese. Nejhonosnější je fasáda okolo hlavního vchodu, dominují zde zejména sochy označované někdy jako Poseidon a Amfitrité či reliéf Vodní hrátky. Ve štítě je mohutný znak města Liberce a pod ním pak obrovskými bronzovými písmeny vyvedený nápis Kaiser Franz Joseph Bad. Sám císař František Josef lázeňskou budovu navštívil hned čtyři roky po jejím otevření, při příležitosti jeho cesty na Německo-českou výstavu roku 1900. Tento nápis byl — společně s dalším nápisem na fasádě do Masarykovy ulice objeven vcelku náhodou až při restaurování fasád budovy v roce 2009; je zřejmé, že v souvislosti se zákazem užívání jmen členů habsburské dynastie někdy okolo roku 191g musela být připomínka samotného císaře odstraněna. Vše bylo ale provedeno tak, aby písmena zůstala nepoškozena pod umně nanesenou omítkou imitující pískovec a v roce 2009 tak mohla být zrestaurována a původnímu vzhledu přední fasády již dnes nic nechybí.

Lázním nastaly těžké časy na konci první světové války, pro nedostatek uhlí musely být občasně uzavírány a počet návštěvníků ročně poklesl pod 60 tisíc. Po stabilizaci situace za první republiky se počty koupajících se a odpočívajících Liberečanů opět vyšplhaly vysoko přes sto tisíc ročně (např. 138 442 v roce 1926) a prameny uvádějí, že za první čtvrtstoletí provozu v letech 1902—1927 budova obsloužila neuvěřitelný počet 2 578 619 návštěvníků.

Lázně byly provozovány až do otevření plaveckého bazénu na nedalekém Tržním náměstí roku 1984; poté sloužily již jen jako. rehabilitační zařízení. Podle vzpomínek pamětníků byl bazén úplně naposledy napuštěn někdy okolo roku 1990; tehdy také došlo k zajímavé restituci, kdy byly lázně ze státního majetku navráceny spořitelně, která byla jaksí považována za nástupce Reichenberger Sparcasse, původního investora stavby. Poté se rozjel kolotoč privatizací, při nichž byla cena (a také bankovní zástava na budově) zvyšována na desítky milionů korun. Nakonec se zchátralá a pouze částečně využitá budova ocitla v konkurzní podstatě, z níž byla 18. května 2005 v dražbě vykoupena městem Liberec za cenu 9 milionů Kč. Řada Liberečanů záchranu lázní považovala v té době za prioritu samosprávy, pamatujíce si na charakteristickou vůni chlóru, vynikající vajíčkový salát v bufetu a velkou váhu ve foyeru. Lázně pro řadu lidí v Liberci evokují dodnes vzpomínky na dětství a společně s radnicí a Ještědem patří k jakémusi architektonickému "rodinnému stříbru" města. Budova byla proto pět let pečlivě konzervována a postupně restaurována; současně byla často využívána pro různé alternativní akce (koncerty, výstavy, módní přehlídky či benefice) a bylo zkoumáno možné definitivní využití. Po mnoha úvahách byl v roce 2010 městem Liberec schválen v rámci Integrovaného plánu rozvoje města — Lidové sady projekt přeměny budovy lázní na prostor pro oblastní galerii. Sochy a obrazy, z nichž mnohé pocházejí ještě ze sbírky továrníka Heinricha von Liebieg, se tak vrátily na jedno z nejdůstojnějších míst Liberce, na opravdový "zlatý kříž".

zdroj: Marek Řeháček - Šimon Pikous mladší - Procházka do Lidových sadů, 2010

Městské lázně

(Lázně Františka Josefa I.)