„Atmosféra v Liberci byla bezesporu jiná, než byla ve vnitrozemí. Je to logicky dané skladbou obyvatelstva. Faktem, že Liberec byl hlavním městem říšské župy Sudety, to znamená, že nějaké velké nadšení z toho, že dochází k osvobození, tady nebylo,“ přiblížila Kateřina Portmann s tím, že v prvních týdnech po válce byl v Liberci chaos. Němci žili ve strachu a v nejistotě, Češi se snažili ustanovit novou správu města.

Skladba obyvatel na konci války

Podle ní běžní lidé v Liberci konec války přivítali, většina z nich ale byli Němci, kteří měli strach z toho, co po porážce Německa nastane. Přesnou evidenci obyvatel ale historici nemají, nemůžou tedy přesně určit, kolik bylo v Liberci na konci války například Čechů. Kateřina Portmann odhaduje jejich počet na 10 až 15 procent ze všech obyvatel. Ve městě ale podle ní na konci války nežili jen starousedlíci, ale i mnoho odvedených na nucené práce.

„Celá říšská župa Sudety, především od roku 1944, se stává místem, kde vzniká celá řada pobočných koncentračních táborů a různých jiných zařízení, které jsou určeny pro nucenou práci. Jsou tady takzvaní ostarbeiteři, ale jsou tady i ženy převezené z Osvětimi. Je tady i poměrně dost lidí, kteří se dostali na to území v důsledku postupující fronty. Víme, že tady byly i děti, které zde byly umisťovány v důsledku evakuací z Německé říše před bombardováním. A řada dalších,“ nastínila obraz na začátku května 1945 v Liberci a okolí historička.

Zvýšený počet sebevražd

„Nálada byla bezesporu vyhrocená. To původní obyvatelstvo, německy mluvící, které zde bylo usazené, se ocitlo ve stavu chvílemi až hysterie, paniky, chaosu, strachu…. Svědčí o tom třeba i výrazný nárůst sebevražd. Československo obecně během května, června, července a srpna roku 1945 zažije největší nárůst sebevražd ve svých dějinách,“  uvedla Kateřina Portmann.

Podle ní nešlo jen o nacistické pohlaváry, kteří by si vzali život po vzoru svého vůdce. Na život si sahali i běžní Němci, kteří nebyli aktivními příznivci režimu. Často nešlo o sebevraždy jednotlivců, ale i celých rodin, kdy mezi mrtvými jsou zaznamenány i velmi malé děti.

Divoké odsuny a revoluční gardy

„Vedla je k tomu obava z toho, co bude. Souběžně s osvobozením dochází k prvním vysídlovacím akcí, takzvanému divokému vyhnání a odsunu, se kterým je spojena velká míra brutality a násilí. Takže někteří samozřejmě odmítali opustit svoje domovy. Ono, když vám je osmdesát, a máte se si představit, že půjdete někam na cestu, tak asi není nepochopitelné, že se přikročí třeba k takovémuto kroku,“ sdělila historička. Němci se také, i díky nacistické propagandě, báli Rudé armády a často jako spouštěč byla i sebevražda někoho v jejich okolí.

Násilí a akty odplaty jsou podle Kateřiny Portmann spjaty hlavně s různými bezpečnostními formacemi, mezi kterými zásadní roli hrály revoluční gardy. To byly jednotky, které přišly s cílem stabilizovat pohraničí, ale které se dopuštěly i řady zločinů. Toho si byly vědomy i nové správní orgány, které měly problémy tyto skupiny pacifikovat.

Osídlování pohraničí

Osídlování Liberce a okolí podle Kateřiny Portmann probíhalo průběžně, řídily ho i stejné úřady jako vysídlování německého obyvatelstva. Do Liberce přicházela řada lidí hned od května 1945. Podle historičky se vraceli jak starousedlíci, tak přicházeli i noví lidé. Byli mezi nimi tací, kteří přišli jen zabrat nějaký majetek a pak zase šli dál. Přišla ale i řada takových, kteří v Liberci viděli novou životní šanci.

„Není překvapivé, že je mezi nimi velká řada mladých lidí. Někteří svědci mluví o tom, že Liberec byl městem mladých, nepotkali jste tady nikoho nad čtyřicet. A potom i lidé ze sociálně slabších vrstev, pro které ten Liberec byl lákavý, protože se snadněji dostali k nějakému povolání, k nějakému majetku,“ pokračuje historička.

Budování českého Liberce

„Byli to lidé nejrůznějších charakterů. Přesto si troufnu říct, že řada z nich se s tím Libercem ztotožnila. A stejně tak, jako máme ty akty vyhánění, tak v rámci těch procesů osidlování vidíme, jak začínají budovat nové struktury měst. Začíná fungovat divadlo, začínají hrát fotbal, začínají fungovat české školy. Určitě mezi těmi novými osídlenci se našla celá řada těch, kteří tady chtěli vybudovat to nejlepší. Chtěli prostě žít, chtěli se konečně po konci druhé světové války zase nadechnout, nedělat zatemnění, prostě chodit si volně po ulicích a trávit ten volný čas,“ doplnila Kateřina Portmann.

V roce 1947 už byla podle ní správa města stabilizovaná, Liberec na rozdíl od dalších lokalit neměl podle ní zas tak velký problém s osídlováním, protože byl považován za perlu severu, bohaté město plné nových příležitostí.

Právě poválečným obdobím v Liberci se zabývá Kateřina Portmann i v nové, letos vydané odborné publikaci, nazvané Vyrovnání se s válečnými zločiny a zločiny kolaborace po druhé světové válce v Liberci.