Letiště a letecká doprava
Po zdlouhavém vyjednávání mezi majiteli pozemků, městskou radou Liberec a ministerstvem veřejných prací se podařilo tato jednání ukončit a tak letiště bylo slavnostně otevřeno 23.4.1934. Jeho tehdejší oficiální název byl Liberec-Jablonec. Letiště bylo travnaté o rozměrech 670 x 330 metrů, bez nočního osvětlení, s jedním zděným hangárem, skladištěm a dílnou. Nápis LIBEREC byl proveden bílými písmeny o velikosti 6 metrů a byl umístěn na severozápadním cípu letiště. Pozemek vybraný k vybudování libereckého letiště měl výhodu neveliké vzdálenosti od středu města. (archiv Bedřich Kopejska)
Letadlo Reichenberg na libereckém letišti v roce 1931
Možná překvapí, že jméno města Liberec nesla v minulosti dokonce i letadla. Průzkumný jednomotorový dvouplošník Aero A-12 si spolu s druhým strojem téhož typu pořídila v roce 1931 liberecká organizace Německého pracovního spolku pro motorové létání a plachtění, známého pod zkratkou DAMS, Tento typ letounu měl premiéru v roce 1924 na mezinárodní letecké výstavě v Praze. Jeho dolet činil 760 km, dostup až 7,5 km, motor Maybach o síle 240 koní zaručoval maximální rychlost 200 km/h. Mezi letci bylo Aero A-12 oblíbené pro svou stabilitu a dobrou ovladatelnost. Pravidelné letecké spojení měl Liberec již od roku 1926, kdy zahájila provoz letecká pošta do Prahy. Civilní lety s pasažéry spojily Liberec s hlavním městem v roce 1937. Tehdy již tři roky sloužilo nové letiště mezí Růžodolem I. a Ostašovem, otevřené 23. dubna 1934. Předtím letadla přistávala na závodišti ve Starých Pavlovicích.
(zdroj: kalendář Libereckým krajem s dobovými pohlednicemi - po zemi, na vodě i ve vzduchu, 2013)
LETECKÁ DOPRAVA
Dávný sen člověka - překonání zemské tíže - spatřili Liberečané na vlastní oči 25 let po historickém letu bratří Montgolfierů, kteří našli četné pokračovatele po celé Evropě. Holandský provazolezec Alexandr Terzy, který vystupoval s rodinou v zámecké jízdárně, vypustil před zámkem 22. září 1808 asi osm metrů vysoký papírový balon s obvodem přibližně 19 metrů, naplněný horkým vzduchem. Pasažéry byla domácí zvířata, která šťastně přistála před hospodou ve Starém Harcově. Stejným způsobem chtěli vzlétnout 26. 9. 1808 Sebastian Bittsdorf z Geesfeldu a liberecký radní kancelista Jakub Thiel. Balon ale nešťastnou náhodou při plnění shořel a další pokusy byly v Liberci pro nebezpečí požáru zakázány. Několik metrů uletěl na Keilově vrchu Jaro Beran na kluzáku vlastní výroby (1910).
První
zpráva o motorovém létání v Liberci, kterou se nám podařilo vypátrat,
pochází z 5. 6.1911. Tehdy se na pavlovické dostihové dráze konalo za
účasti 85 000 přihlížejících ukázkové létání Etrichova monoplánu
pilotovaného nadporučíkem Bierem. Ve vzduchu se udržel 40 minut při
rychlosti 95 km/h a dosaženou výškou 1500 m vytvořil rakouský výškový
rekord.
Světová
válka pak přivedla letectví k nebývalému pokroku. Prakticky během dvou
let se z primitivních létajících aparátu. jak se jim tehdy říkalo, staly
opravdové letouny, které bvly obavanou válečnou zbraní. Nebylo již
problémem létat i s pomerně těžkými náklady rychlostí kolem 200 km/h ve
výškách několika tisíc metrů na stakilometrové vzdálenosti.
Ze
vzpomínek Josefa Kamenského na obsazování Liberce na podzim 1918 víme o
existenci hangáru s letadlem v Pavlovicích. Tehdy byl vojenskou hlídkou
postřelen Jaroslav Koucký, který se snažil letadlo sloužící tzv.
Deutschbohmen vyřadit z provozu. Dostihové závodiště v místech dnešního
stadionu v Pavlovicích sloužilo jako přistávací plocha až do zřízení
letiště v Růžodole I.
Mezi města, která pochopila výhody leteckého spojení, patřil mezi prvními i Liberec. Již v roce 1926 začala letecká továrna Avia Praha přepravovat poštu mezi Prahou a Libercem dvoumístným Jetounkem Avia BH II, imatrikulační značky L-BONB. Tato letadla získala v mezinárodních soutěžích řadu cen. Používala je i armáda jako školní a cvičné letouny. Celodřevěný dolnoplošník s překližkovým a plátěným potahem o rozpětí křídel necelých 10 m byl vybaven pětiválcovým motorem Walter NZ o výkonu 44 kW (60 K), který umožňoval dosáhnout maximální rychlost 150 km/h. Při cestovní rychlosti cca 120 km/h a za příznivého větru trvala přeprava pošty asi 50 minut. Na druhém sedadle byl místo cestujícího uložen pytel s poštou. Tato poštovní linka se těšila takové oblibě, že ji roku 1927 zařadily Čs. státní aerolinie (ČSA) do svého letového plánu.
V
době hospodářské konjunktury se letecké spojení zdálo být velmi
perspektivní. Pro bezpečnou a pravidelnou dopravu však bylo nezbytné
vybudovat řádně vybavené stálé letiště. Proto Liberec spolu s Jabloncem a
Železným Brodem požádal Ministerstvo veřejných prací o povolení k jeho
zřízení. Vhodné pozemky byly vyhlédnuty na okraji Růžodolu I a vykoupeny
za 3 miliony korun. Stejnou částku stály potřebné úpravy. Letiště bylo
slavnostně uvedeno do provozu 23. 4. 1934. V letecké příručce bylo
charakterizováno jako travnaté, bez nočního osvětlení, s jedním zděným
typizovaným hangárem, skladištěm a příruční dílnou. Nápis Liberec,
vyvedený bílými písmeny velkými 6 m, byl umístěn v severozápadním cípu
letiště. (V dobách, kdy letadla ještě nebyla vybavena radiovým spojením,
byla všechna letiště pro usnadnění orientace pilotů označena jmény.)
Velkou předností byla, a stále zůstává, jeho nevelká vzdálenost od
středu města. Příručka dále uvádí, že v Růžodole je též lékař, poštovní
úřad a hotel. Celní odbavení na vyžádání. Když se brzy po otevření
zhoršila mezinárodní politická situace, začalo letiště nabývat na
strategické důležitosti a Ministerstvo národní obrany podmínilo další
povolení provozu jeho převzetím do rukou státu. Město ho tedy na dobu 30
let pronajalo za svmbolický uznávací poplatek 500 Kč ročně. Ze státních
prostředků pak byl zřízen ještě hangár pro dva vojenské a jeden civilní
letoun.
Pravidelné civilní lety do Prahy a zpět byly zahájeny 15. 6. 1937. Letiště sloužilo i pro Jablonec, a tak bylo označeno v letových řádech Liberec - Jablonec. Po slavnostním zahájení poslal starosta města senátor Kostka první aerolinkou do Prahy velkou kytici prezidentu Benešovi. Liberecké letiště sloužilo od počátku pouze civilnímu letectví. Teprve s narůstajícím ohrožením státu začalo být využíváno i jako záložní pro hlídky Bezpečnostního letectva, které zde v květnu 1938 umístilo stálou stanici, disponující pozorovacím lehkým bombardovacím dvoumístným dvouplošníkem Šmolík Š-328 s civilní imatrikulační značkou OK-PCC.
V
polovině dvacátých let dosáhlo již letectví takové technické úrovně, že
řízení letounů přestalo být doménou malého počtu vojenských pilotů a za
řídicí páku stále častěji usedali lidé, kteří létali jen pro své
potěšení. Tak se postupně zrodil nový druh sportu. který získával stále
více přívrženců po celém technicky vyspělém světě. I my se můžeme s
hrdostí ohlédnout zpět, neboť naši letci vždy patřili a stále patří mezi
světovou špičku.
Ve třicátých letech se zájemci o letecký sport v Liberci sdružovali hlavně ve dvou největších spolcích. Česká místní odbočka Masarykovy letecké ligy (MLL) měla za poslání hlavně výchovu mládeže v modelářských kroužcích na školách a výcvik v bezmotorovém létání. Pro plachtařský sport sloužily dva kluzáky typu Zlín-5, s nimiž prováděla počáteční výcvik na bývalém vojenském cvičišti v Ruprechticích (východně od náměstí, dnes sídliště). Pokračovací výcvik probíhal na Ještědském hřebeni v dolní částí Plání pod Ještědem. Motorové letouny ligy podle údajů leteckého rejstříku neměla. V Liberci působila až do okupace pohraničí a po osvobození se jejím nástupcem stal Český národní aeroklub.
Druhým
spolkem byla odbočka Svazu německých letců (Verband Deutscher Flieger),
která měla v Liberci název Deutsche Arbeitsgemeinschaft für Motor und
Segelflug (DAMS), což možno volně přeložit jako Německý pracovní spolek
pro motorové létání a plachtění. Vlastnil dva dopravní dvojplošníky pro
dva cestující, které získal v roce 1931 a používal jich pro výcvik,
vyhlídkové lety i příležitostnou přepravu osob. K plachtění využíval
DAMS hlavně Rašovský hřeben, kde létaly jeho kluzáky typu Zogling, z
nichž jeden se jmenoval Die grüne Post (Zelená pošta) podle
stejnojmenného německého deníku, jenž na přelomu dvacátých a třicátých
let podporoval bezmotorové létání a plachtařským klubům zasílal zdarma
plány na stavbu kluzáků.
Mimo to působil v Liberci ještě Nordbohmischer Flugverein, který vlastnil stařičký letoun Brandenburg Bra 369 (imatrikulační označení OK-AVU). Oba německé aerokluby byly po připojení Liberce k Říši zrušeny a včleněny do NSFK (Nationalsocialistische Fliegerkorps - nacistický aeroklub), který již se sportovním létáním neměl nic společného a sloužil výhradně k výcviku pilotů pro luftwaffe.
(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)
První vystoupení moderního letadla na pavlovickém dostihovém závodišti
4.6.1911 proběhlo na dostihovém závodišti ve Starých Pavlovicích
první veřejné
vystoupení moderního letadla ''těžšího než vzduch'', na které se přišlo
podívat přes 85 000 diváků. Zde byl veřejnosti představen monoplán
(jednoplošník) Etrich VII. konstruktéra
Ignáce Etricha z Trutnova, jež vyráběla firma Rumpler nedaleko Vídně. Heinrich Bier z Trutnova na něm vytvořil, letem dlouhým 40 minut a dosaženou
výškou 1 500 metrů, nový neoficiální Rakousko-Uherský rekord. Přeletěl
Ještěd. (autor příspěvku Petr Ruprecht)
Na první fotce je inzerát z časopisu Letec, že letadlem z Prahy do Liberce zvládneme cestu za 45 minut, ale vlakem 3 hodiny a 15 minut. Na druhém obrázku je vyfocený letoun, který létal s poštou v roce 1926. Jedná se o Avia BH 11 L-BONB. Zdroj, ministerstvo obrany, druhé foto archiv Kbely. (autor příspěvku Jaroslav Košek) V roce 1934 bylo letiště přestěhováno na dnešní stávající.
2 letecké snímky libereckého letiště v čase
(orientace k severu je vpravo, směrem nahoru je západ).Jeden je z roku 1946 a dominují mu lágry kolem dnešní ulice Partyzánská (dříve Flughafenstrasse). Vlevo dole je kousínek dnešního Františkova (dříve Růžodolu) s ulicí Vilová (Bildfichtenstrasse). Za zmínku stojí zmínit objekt staré cihelny (dnešní Opičák nad Globusem), který se za války používal jako kalibrační střelnice pro Bf110.Druhý snímek není letecký, nýbrž satelitní z roku 2013, takže oba obrázky není možné geometricky úplně dorovnat. Srovnáním vidíme, že 2 ze 3 z původních hangárů stojí dodnes. Hodně domů kolem letiště bylo srovnáno se zemí hned po válce. Dále je patrná výstavba průmyslové zóny Sever, kde zatím stojí pouze Globus, který je těsně před dokončením. (autor příspěvku Jiří Blažek)
Po mnichovské dohodě bylo letiště převedeno pod správu Luftwaffe a pod křídly německé organizace Nationalsozialistisches Fliegerkorps, Gruppe 7 (NSFK) probíhal výcvik pilotů. Podle seznamu členů NSFK , zpracovaného v roce 1946, bylo za války v Liberci minimálně 644 členů této organizace. Vedoucí skupiny 7 byl Josef Ikrath z Liberce, zástupce Robert Leukert. 5. listopadu 1938 zde byl dislokován letecký pluk, jehož velitelem byl podplukovník Lohmann. Pod jeho vedením začaly rozsáhlé práce vedoucí k vybudování moderní letecké školy pravděpodobně ve spoluprácí s Richardem Linhartem, vedoucím učitelem. Mezi členy NSFK Gruppe 7 bylo přibližně 20 % studentů z regionu, u nichž převládaly ročníky narození 1925—1927, výjimkou ale nebyly ani ročníky narození 1930 a 1931.
Ostatní studenti liberecké letecké školy byli vedení u jiných skupin NSFK. Pro ně byly postaveny tři hangáry na severní straně letiště, nově byla vybudována kotelna a podél dnešní Partyzánské ulice postavili vojáci ubikace pro mužstvo, dílny, laboratoře a další objekty. Plocha letiště se rozrostla z cca 26 na 76 hektarů. To odpovídá přibližně velikosti centra Liberce mezi krajským úřadem a průmyslovou školou na Masarykově ulici.
Velitelem
letiště se nakrátko stal Giinther Lohmann", narozený v roce 1895 ve
Verdunu. Do října 1938 byl velitelem průzkumné Aufklárungsgruppe 52 se
základnou v nedalekém Cottbusu (Chotěbuz v Horní Lužici). Z této skupiny
se později zformovala Aufklárungseruppe 41 již se sídlem v Liberci.
Není bez zajímavosti, že jeho kariéra ho dovedla přes různé posty až k
funkci velitele 14. polní divize Luftwaffe v Norsku. Konec války a
zajetí v rukou spojenců už prožil v hodnosti generálporučíka.
V červenci 1939 bylo formálně zřízeno velitelství letiště (od roku 1943 Flugplatzkommando 30/ IV A) a bylo podřízeno vyššímu velitelství V GroBenhainu (Flughafen-Bereichs-Kommando 2/IV, později 7/1). Struktura velení a podřízení vyšší instanci byla složitá a měnila se i několikrát ročně. Kromě toho letiště využívaly i jiné jednotky. Průzkumné skupině Aufklárungsgruppe 41 v Liberci po Lohmannovi velel Gerhard Rebsch, a to do podzimu 1939. Zároveň zde působila školní jednotka a zařízení využívaly i další skupiny škol pilotů. Na letišti působil také 4. protiletadlový oddíl.
WESER-FLUGZEUGBAU
Zásadní změnou ve fungování letiště bylo rozhodnutí o přestěhování
školicího střediska firmy Weser-Flugzeugbau GmbH z Berlína do Liberce
.Firma Weser kvůli tomu vybudovala další provozy, takže již na konci
roku 1943 dosáhl celkový počet staveb v areálu těžko uvěřitelného čísla
103. Firma Weser využívala i několik továren ve větší vzdálenosti. Už v
roce 1943 začala budovat velký protiletecký kryt nazvaný Werk 3 a
zároveň nechala zpracovat projekt vestavby krytu do viaduktu pod tratí.
Na
začátku roku 1944 byl zahájen provoz školících dílen Weser, a v tuto
dobu zde pobývalo již 750 učňů a studentů a 200 zaměstnanců ". Za půl
roku jejich počet ještě vzrostl a spolu se složkami Luftwaffe bylo
ubytováno na letišti a v jeho blízkém okolí kolem 1 500 osob. O činnosti
firmy Weser máme jen málo informací. Vedoucím pracovníkem byl nějaký
pan Schloss a později Ewald Kónig. Firma se nezaměřovala jen na
zaškolování pracovníků, ale v Liberci se prováděly také rozbory
ukořistěné spojenecké techniky a byla zde i výroba a repase leteckých
součástek. Liberecké zázemí se stalo župním ředitelstvím podniku Weser a
jeho výroba se rozrostla tak, že bylo potřeba zapojit se do další fáze
přemístění, a to do místních továren . Weser úzce spolupracoval s firmou
Elektromechanik, Kontakta a dalšími.
Weser
stál i za projekty protileteckých krytů v oblasti letiště. Naopak ne.
máme žádné doklady o tom, že by Luftwaffe plánovala výstavbu proti.
leteckých krytů, s výjimkou zákopů u hangárů a zemních valů určených k
ochraně letadel. V létě 1944 byl projektován protiletecký kryt nedaleko
letiště. Doslova se měl zazátkovat železniční viadukt dnešní ulice U
Let. ky. Protiletecký bunkr pro dokumentaci a stroje měl vzniknout i na
letišti, Jednalo se o miniaturní stavbu s vnitřním prostorem 3 x 1,5
metru, která měla sloužit pro uskladnění nejcennějších provozních
záležitostí. Z prosince 1944 pak pochází projekt velkého štolového
úkrytu pro více než 1 500 osob. Tento projekt se dočkal realizace, která
započala v roce 1945, ale stihla se vyrazit jen malá část krytu. Je s
podivem, že se mnohé práce provedené na letišti za války plánovaly pod
taktovkou podniku Weser. To nejspíše znamená, že kooperace mezi
Luftwaffe a firmou Weser byla velice úzká. Jednotlivé budovy obou
subjektů byly umístěny bez jakéhokoliv oddělení v jednom velkém areálu a
doslova promíchané 7. Weser například nechal postavit dva ze tří nových
hangárů v severním cípu letiště . Další firmou kooperující na nám dosud
neznámých projektech byla Junkers Dessau, která měla na letišti jeden
barák přímo u hangáru.
V průběhu války dostalo letiště noční osvětlení a sloužilo jako záchytné noční letiště pro drážďanský okruh. Osvětlení dráhy bylo po válce zcela nepochopitelně zničeno. Na sklonku války sem byly převedeny další jednotky: v březnu Fliegerhorst-Kommandatur E 6/VÍI, stíhací jednotka Jagdgeschwader 6 Horst Wessel s veliteli Gerhardem Schopfelem a později Richardem Lepplou, Nahaufklárungsgruppe 15 a například doplňovací jednotka I. doplňovací skupiny I/ERG JGI.
Nejčastěji
se na letišti vyskytovaly letouny Messerschmitt Bf 109, Focke-Wulf 190,
často v modifikaci D a G, dále dvoumotorové Messerschmitty Me 110, dva
letouny Storch a občas pendloval mezi Libercem a snad Berlínem Dornier
Do 217, kterého pamětníci poznávali podle zvláštního hukotu motorů.
Dornier 217 však byl na samém limitu délky vzletové dráhy. Ostatně proto
byla za války protažena až za Ostašovskou ulici. Byla zde i malá
letadla, jako spojovací Bf 108 Taifun ©. Kvůli letadlům vyrostly během
války na letišti valy zeminy, které měly sloužit jako ochrana před
bombardováním.
Zajímavostí
libereckého letiště bylo využití staré kruhové pece, v níž se
zastřelovaly letecké kulomety. Před otvor do vyhaslé pece se postavilo
letadlo, vyrovnalo se do vodorovné polohy a vypálilo krátkou dávku,
například ze dvou kulometů v křídlech. Na terči se zjistila dráha střel a
me chanik následně seřídil zbraně.
Na
letišti byl malý zajatecký tábor Transportkolonne o neznámém počtu
zajatců. Tábor se nacházel v bývalých stájích pro koně v lesíku
nazývaném dnes Opičák, velmi blízko letecké dráhy.
zdroj: Ivan Rous: Zbrojní průmysl a tábory I, 2023
Škola pro letecké mechaniky (rok 1945)
Vzhledem k vybavení letiště bylo rozhodnuto umístit v Liberci tzv.
školu leteckého dorostu, kde se učili mladí muži, kteří se dobrovolně
přihlásili k šestileté vojenské službě ve funkci pilotů, telegrafistů,
navigátorů a mechaniků. Brzy se ukázalo, že pro takto koncipovaný provoz
je letiště malé a v Liberci zůstala jen vojenská odborná škola pro
letecké mechaniky (VOŠLM). Základ tvořili kromě důstojníků a rotmistrů z
předválečného letectva i někteří příslušníci leteckých jednotek Anglie a
SSSR i několik desítek chlapců vyučených v leteckých továrnách během
války. Tito chlapci v hodnostech poddůstojníků vytvořili kádr
instruktorů, takže počátkem října 1945 mohlo nastoupit prvních více než
200 žáků. Slavnostní přísaha celé školy proběhla za velké účasti
veřejnosti i vládních činitelů 28.října 1945 před radnicí. V uniformách
zděděných po Luftwaffe se žáci na ukořistěných stihačkách (na snímku
vidíme Messerschmitt Me-109) seznamovali s konstrukcí a údržbou
moderních letounů, motorů a zbraní. Souběžně probíhala výuka
aspirantů-důstojníků letectva v záloze. o úrovni školy svědčí i to, že
byla cílem desítky exkurzí našich i zahraničních leteckých odborníků,
novinářů a veřejných činitelů. Její příslušníci mj. zkonstruovali
několik motorových i bezmotorových letounů, které zde byly také
zalétávány. Jako velmi pokrokovou a moderní konstrukci lze ještě dnes po
téměř 50 letech uvést motorový letoun BAK, který je součástí expozice
leteckého muzea ve Kbelích. Škola měla také vlastní aeroklub pro výcvik v
motorovém a bezmotorovém létání. Téměř dvě desítky instruktorů první
letky přešly na dráhu výkoných letců. Vysokou úroveň měl i společenský
život. V dobře zařízeném klubu probíhaly zábavy přístupné veřejnosti,
škola měla vlastní taneční orchestr, lyžařský a tělovýchovný oddíl,
dramatický kroužek a vydávala i svůj časopis. Reprezentační plesy,
letecké dny a jiné akce pro veřejnost zůstaly dlouho v paměti
Liberečanů. Desítky příslušníků školy působily ve volném čase jako
instruktoři v tělovýchovných a mládežnických organizacích. Z těch
nejznámějších jmenujme alespoň dlouholetého fotbalistu Jana Šímu či
organizátora vysokohorské a dálkové turistiky Antonína Hladíka. Škola
měla i vlastní hospodářství, o něž pečovali příslušníci tzv. školské
letky z řad vojáků základní prezenční služby.
Město mělo své chlapce
v modrých uniformách rádo a oni mu tuto lásku opláceli. Mnozí z nich se
sem po skončení vojenského závazku vrátili natrvalo a našli zde svůj
domov. Historie VOŠLM v Liberci končí jejím přestěhováním na Slovensko
počátkem padesátých let. Na rozloučenou řekl velitel letectva:"Jedině
díky obětavé práci a úsilí liberecké VOŠLM a jejich instruktorů bylo
umožněno znovuvybudování československého vojenského letectva v
takkrátké době."
Dnes, po letech utajování, můžeme dodat, že
vycvikem izraelských vojenských leteckých mechaniků škola přispěla i k
vítězství Izraele v boji za svobodný stát. Jejím přemístěním končí
vojenské údobí v historii libereckého letiště, které bylo 6.7.1950
převzato do civilní správy.
(zdroj. Kniha o Liberci)
Z prvního letu ČSA mezi Prahou a Libercem 15. 6. 1937. Zakoupeno v Německu nezávislé na sobě. (archiv Martin Krédl)
Rogallo na Rašovce v roce 1976
Tchán (pantáta) byl neuvěřitelný puntičkář. Zde má pěkně napsáno, že jde o postřik Jizerských hor a k tomu připsáno radioamatérská spojovací služba. .....
Liberec - letiště
Červen 1980 Akce "Obaleč"
Fotr OK1VBG
(autor příspěvku Zlomax Maxík Zlomaxov)
