LEPŠÍ NA VOZE, NEŽLI...

Cestovní příručky považovaly Čechy za zemi dostavníků a společenských vozů

Jsme v druhé polovině 18. století. Zemským nebo obchodním cestám již odzvonilo. Ekonomickým, ale hlavně vojenským potřebám již tyto nepravidelně udržované cesty, s kurýrní službou a formanskými nekonečnými dálkovými jízdami nevyhovují. A také nezahrnovaly všechna potřebná území.

V této době byla z vojenskostrategických důvodů zahájena výstavba základní sítě hlavních, jak se tehdy říkalo, říšských nebo císařských silnic, s kamenným podkladem, přímým směrem a šířkou až 14 metrů. V Čechách jich bylo do roku 1791 vystaveno 490 km, ale již v roce 1848 jich bylo na 3 800 km. Na tyto hlavní silnice navazovala síť zemských, místních i soukromých cest. Jejich délka dosáhla v druhé polovici 19. století již 12 150 km. To byla živná půda pro stálé rozšiřování jednak poštovní služby, ale také soukromé dostavníkové dopravy. Stálá poštovní linka z Liberce byla zřízena císařským dekretem už roku 1791. Současně byl jmenován prvním libereckým poštmistrem lékař - chirurg Dr. Franz Franke. 

První poštovní úřad se usídlil v dnešní ulici 5. května v domě č. S. Později byla pošta přenesena do Panské ulice (8. března). Po zestátnění pošty v roce 1859 byl poštovní úřad přenesen na Staroměstské (Benešovo) náměstí, do budovy, kde býval hotel Radnice a odtud v roce 1864 do Zámecké (Felberovy ulice), tedy blíže k místu, kde končily cestu poštovní vozy. 

Roku 1825 byla dobudována pro Liberec důležitá silnice z Prahy do Turnova a Liberce a v letech 1830-33 pak její pokračování až do Frýdlantu a Závidova, s napojením na Zhořelec. V letech 1847-57 došlo k postavení silnice přes Vratislavice, Jablonec n. N., Tanvald a na Trutnov. Na tyto císařské či erární silnice navazovala pak síť okresních, místních a soukromých, spojujících Liberec s okolními městečky a obcemi. Po vybudování této pražské dálkové silnice zavedl J. Deckert, majitel hostince U černého koně v Liberci, pravidelnou dostavníkovou dopravu osob do Prahy, která tehdy trvala sedmnáct hodin. Na trati bylo vybudováno šest stanic. První byla v Hodkovicích, druhá u Turnova na Pyrámu, v Mnichově Hradišti třetí, čtvrtá v Mladé Boleslavi, další v Benátkách n. J. a poslední v Brandýse n. L. Proběhla-li cesta bez nehody, dorazil dostavník do Prahy na konečnou stanici k hospodě u Zeleného vola na Poříčí, večer. Ráno se tedy vyjíždělo z Liberce ve 4 hodiny a do cíle dorazil dostavník do devíti hodin večer. Z Prahy se vyjíždělo ale v 5 hodin ráno.

Když se začalo užívat státní pošty také k přepravě osob, nastala potřeba policejní evidence, která se prováděla při výjezdu nebo vjezdu městskými branami. Kromě osobní policejní kontroly byl každý cestující dostavníkem podroben i celní kontrole svých zavazadel. Při poštovní dostavníkové dopravě byla nejdůležitější osoba "postilion". Poštovní dostavník měl před ostatními formanskými povozy přednost a na znamení poštovní trubkou (Jede, jede, poštovský panáček...) měly ostatní povozy povinnost uvolnit mu cestu.

I poštovní dostavníky měly své pravidelné stanice, kde se cestující mohli posilnit a postilion vyměnit koně za čerstvé. Tato výměna koní, zejména na delších trasách, zajišťovala dostavníkům větší rychlost. Zprvopočátku, před zestátněním pošt, byly poštovní stanice dědičné.

Soukromá dostavníková doprava si udržela svoji oblibu proto, že byla pohodlnější, rychlejší a hlavně levnější. Majitelé soukromých dostavníků dovedli smlouvami s majiteli zájezdních hostinců, kterých využívali jako svých stanic, opatřit svým cestujícím dobré a lacinější stravování a ubytování.

Formani měli svůj přísný cechovní řád a předpisy. Každý člen formanského cechu směl vlastnit nejvýše tři vozy s příslušným počtem koní. Dopravní řád mu zakazoval brát k přepravě "lehké a neřádné osoby" a "jezdit opilý nebo s opilými cestujícími". Cestující dostavníků si pak stěžovali na kouření z dýmek v těsném voze, na chrápání spících cestujících, na "drkotání a kolíbání přes brázdy a strouhy, div že časem hlavou strop vozu neprorazili".

Ale nebylo vyhnutí. Byl to tehdy jediný způsob hromadné osobní dopravy. Na začátku 19. století se již jezdilo mezistátně. Na trati Vídeň - Brno nebo Vídeň - Praha vyjely první poštovní rychlíky. Byly taženy dvěma a v obtížném terénu i čtyřmi páry koní a dosahovaly s šesti až osmi cestujícímí průměru 11,5 km v hodině. Dobové cestovní příručky považovaly Čechy za zemi dostavníků a společenských vozů. Inu, ono je lépe na voze, než pěšky za vozem.

zdroj: Ivan Taller - Čtení kratochvílné o starém Liberci, 1996