Kostel Nalezení svatého Kříže kolem roku 1900.

Kostel sv. kříže je nejcennějším libereckým barokním kostelem. Dochoval se zde původní barokní interiér z poloviny 18. století. V srpnu roku 1680 vypukla v Liberci epidemie moru, která si vyžádala na 300 obětí. Pro tak velký počet zemřelých brzy přestal dostačovat městský hřbitov u kostela sv. Antonína a proto bylo vybudováno nové pohřebiště a při něm pak roku 1696 menší kostel. Autorem byl pražský stavitel italského původu M.A. Canevalle, který symbolicky zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě sv. Kříži byl kostel zasvěcen. Pod vedením stavitele J.J.Kuntze proběhla v letech 1753-1756 rozsáhlá přestavba, po které kostel vzhledově připomíná chrám v Hejnicích a představuje nejcennější barokní stavbu Liberce. Zajímavá je jistě i skutečnost, že právě v kostele sv. Kříže byla roku 1759 zřízena první veřejná knihovna v Liberci. Zásluhu na tom měl především Anton Kopsch, který také financoval bohatou výzdobu kostela. Cenná umělecká díla zde zůstala zachována až do dnešních dnů, nejvzácnější z nich je soška Matky Boží, jež se může pochlubit také zajímavou historií. Samotný kostel je jistě mistrovským dílem, ovšem i jeho okolí zdobí vzácné památky. V zahradě kostela je totiž umístěn morový sloup z dílny slavného sochaře M. B. Brauna, kolem něj je křížová cesta s obrazy J. Führicha - rodáka z nedaleké Chrastavy a pozoruhodná je i kaple Božího hrobu, která je kopií kaple stojící uprostřed chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.

Kostel svatého kříže (1926)

kostel je jedinou výraznější pozdně barokní stavbou v Liberci. V letech 1753 - 1756 byl na místě kaple od M.A.Canevalleho (1696) postaven jednolodní chrám inspirovaný zjevně poutním kostelem v Hejnících. I Křížový kostel vycházel z poutní tradice a stal se výrazem duchovního úsilí pátera A. Kopsche, jemuž především vděčí za svůj vznik. Zatímco vnější architektura + jedno z ranných děl libereckého stavitele Johanna Josepha Kunzeho - si podržela na svoji dobu konzervativní ráz, byl interier vybaven v aktuálním rokokovém stylu. Nástropní fresky s náměty nalezení a povýšení svatého Kříže namaloval Jan Václav Spitzer z Prahy v roce 1761. Později je přemaloval liberecký malíř Anton Köhler (1864) a neorokokové orámování jim dal na počátku 90.let 19. století Liberečan Ernst Meininger. Architektura hlavního oltáře z roku 1760 pochází z dílny Jana Hájka z Mnichova Hradiště a obraz se sv. Helenou a nalezeným křížem je od pražského malíře F.X.Pálka.

(zdroj Kouzlo starých pohlednic Liberecka - Roman Karpaš, Jan Mohr, Pavel Vursta, 1997, nakladatelství 555)

Kostel Nalezení svatého Kříže

Kostel stojí na místě původního barokního hřbitovního kostela pocházejícího od pražského stavitele italského původu Marka Antonína Canevalleho z let 1695-1698. Canevalleův kostel byl postaven v místě bývalého morového pohřebiště z roku 1680, kdy si epidemie vyžádala 300 obětí. Pro tak velký počet zemřelých nedostačoval městský hřbitov u nedalekého kostela sv. Antonína a proto bylo vybudováno nové pohřebiště. Stavitel pro původní kostel zvolil půdorys ve tvaru kříže, neboť právě svatému Kříži byl kostel zasvěcen.V letech 1753-1761 byl na tomto místě postaven nový kostel podle návrhu Johanna Josefa Kunzeho, rovněž zasvěcený Nalezení svatého Kříže.Kostel slouží jako poutní místo. Zajímavá je historie dřevěné sochy piety Matky Boží Bolestné (Mater Dolorosa), která je umístěna na hlavním oltáři. Tato dřevěná Pieta představuje Pannu Marii sedící s Kristovým tělem pod křížem. Je 65 cm vysoká, vyřezávaná z cedrového dřeva. Na prsou Panny Marie jsou vyobrazeny tři žitné klasy, v nichž je vetknutý meč, symbol utrpení. Původně byla zhotovena roku 1506 pro některý londýnský kostel. Za anglického krále Jindřicha VIII., kdy byly rušeny výzdoby kostelů, vhodili údajně v roce 1538 sošku do Temže. Tu posléze vylovil jistý kupec, který ji ukryl ve svém domě. V roce 1658 ji získal mladý hrabě František Ferdinand z Gallasu a umístil ji v zámecké kapli na Frýdlantu. Odtud byla přemístěna do kostela v Hejnicích a po dokončení nové svatyně sv. Kříže do Liberce. Obliba této sochy Piety byla tak veliká a počet poutníků se stále zvyšoval, takže v roce 1752 zde bylo již 10 021 poutníků u svatého přijímání. Po přestavbě kostela v roce 1753-1756 jejich počet ještě stoupl a kostel obdržel četné odpustky. Zbožní poutníci začali umisťovat do kostela mnoho votivních darů za vyslyšení svých prosebných modliteb. Podle nařízení císaře Josefa II. byly však poutě nejdříve omezeny a nakonec zcela zrušeny. Poslední velká pouť se zde konala roku 1781. Později se kostel stal filiálním a sloužil zejména pro svatby a pohřby. Od roku 1808 byly pouti opět obnoveny, ovšem již nikdy nedosáhly takového rozsahu jako v minulosti. (zdroj Wikipedie)