17.listopad 1989
Dny po 17. listopadu 1989 byly především plné obav, strachu a nejistoty
Strach a obavy se režim rozhodně nechystal rozptýlit. Mlžil, vypouštěl zkreslené polopravdy a "oficiální lži": o stanném právu nebo o tom, že se na Prahu valí tanky. Komunisté se navíc snažili zdiskreditovat studentské hnutí.
Velkou neznámou byla odpověď na otázku, jak se k událostem postaví dělníci. Právě jimi a jejich dominantním postavení ve společnosti se komunistický režim oháněl. Studenti si ale byli vědomi, že dělníky a rolníky musí oslovit a získat na svou stranu. To se také podařilo, manifestující občané podávali přátelskou ruku i členům bezpečnostních složek a Československé lidové armády.
Přestože z celého světa přicházela slova solidarity, odsouzení brutality a podpory změnám, nebylo jasné, jaký postoj zaujme Sovětský svaz. Vždyť v zemi přebývala již 20 let sovětská vojska. Postoj mocného souseda ale nakonec vyzněl ve prospěch občanského hnutí.
Občanské fórum jako mluvčí občanů
Studenti, herci, členové nezávislých iniciativ - ti všichni měli požadavky. Vedle lidí kolem Václava Havla se do hry začal vracet Alexandr Dubček.
Uvažovalo se o něm jako o prezidentovi. Zastřešujícím společenstvím se už v prvních dnech stalo Občanské fórum a na Slovensku Verejnosť proti násiliu. Hlavními požadavky byl konec násilí, demise stávajícího vedení KSČ, zrušení její ústavou zaručené vedoucí úlohy, propuštění vězňů svědomí a později i svobodné volby.
Mezník: 24. listopad 89
Historickým mezníkem se stal pátek 24. listopadu 1989, kdy i s celým předsednictvem odstoupil generální tajemník Ústředního výboru KSČ, vrcholně nepopulární Miloš Jakeš.
Občanské fórum se stalo mluvčím občanů při vyjednávání s vládnoucí mocí a následně 26. listopadu 1989 zveřejnilo svůj první program. Vznikem Občanského fóra a jeho vstupem do politiky skončilo prvních devět dnů obav a nejistoty.
Všem bylo jasné, že se nemusí obávat dalšího násilí ani ze strany domácích bezpečnostních a vojenských složek, tak už vůbec ne vojsk sovětských. Pominuly také obavy ze zatýkání s perzekucí za občanské postoje v uplynulých dnech. Manifestační generální stávka v pondělí 27. listopadu se pak stala prvním společným činem probouzející se občanské společnosti a ta ve zkoušce obstála.
Jaký byl první týden po 17. listopadu 1989 ve vysílání Svobodné Evropy, co bylo pro její pořady typické a co naopak mimořádné? Jak nás viděli naši blízcí za hranicemi? Unikátní ukázky z vysílání této mnichovské stanice nabízí Archiv Plus.
autor: Lukáš Peškazdroj:https://plus.rozhlas.cz/dny-po-17-listopadu-1989-byly-predevsim-plne-obav-strachu-a-nejistoty-7680544
komentář Kaku Navara:
Je
zajímavé, že některé detaily z této vpravdě historické události nebyly
doposud uveřejněny. Na Albertov jsem utekl z práce kolem 15. hodiny. Při
příchodu tam už byl dav nejen studentů, kteří převažovali, ale i
dalších občanů různého věku. Mně tehdy bylo 49 let. O konání demonstrace
jsem se dověděl od manželky, která v té době pracovala ve Svobodném
slově v Melantrichu, kde jsem později zažil euforické okamžiky spojené
se známým zdejším balkonem. Na Albertově bylo narváno, spousta vlajek,
transparentů a proslovů z jejichž obsahu se dala tušit nějaká změna.
Po
vystoupení představitele SSM, který byl vypískán, již byly pronášeny jen
opoziční projevy. Požadavek na konec vlády jedné strany byl
převažující. Mně osobně zaujal projev akademika Katětova z MFF UK. Po
této statické části demonstrace se dav dal do pohybu. Jelikož jsem na
Albertov dorazil mezi posledními ocitl jsem se na čele průvodu. Později
jsem zjistil, že mým partnerem, se kterým jsme průvod vedli byl agent
StB Zifčák. Jeho záměrem bylo navést průvod ulicí Na Slupi směrem na
Karlovo náměstí. To se mě zdálo logické, neboť jsem si myslel, že by
bylo dobré dostat se nejkratší cestou na Václavské náměstí.
Asi stovka
lidí nás chtěla následovat, ale většina se vydala opačným směrem k
Nuslím a naproti Horské ulici zahnula do železničního podjezdu a vydala
se směrem na Vyšehrad. Tak jsme se k nim také přidali. Na Vyšehradě
došlo ke krátkému zastavení davu u sochy K. H. Máchy a pokračovalo se
dál. Sestupovali jsme Vyšehradskou ulici, podešli železniční nadjezd a
směřovali ulicí Na bojišti k ministerstvu spravedlnosti. Zde už stál
silný policejní kordon, který dalšímu pochodu na Karlovo náměstí
zabraňoval. Tady jsem pochopil, že původní záměr jít ulicí Na Slupi byla
past. Z této ulice u Botanické zahrady UK nebylo úniku, kdežto z ulice
Na Bojišti se dalo uhnout několika ulicemi k vltavskému nábřeží.
To se
po menší potyčce s policií, když se nepodařilo prorazit její kordon i
stalo. Poté se dav na vltavském nábřeží spojil a v délce několika stovek
metrů pokračoval směrem k Národnímu divadlu.. U Jiráskova mostu jsme se
zastavili a chvíli vyvolávali Václava Havla nevědouc, že v tu dobu není
doma, ale na Hrádečku. Průvod poté pokračoval kolem Mánesa a Národního
divadla na Národní třídu. Byl jsem stále na čele průvodu a vykračovali
jsme si vesele Národní třídou až k paláci Metro. Za sebe musím říct, že
jsem se účastnil všech předchozích demonstrací a na této poslední jsem
už věřil, že se režim neudrží.
To jsem ale netušil na jak tenkém vlásku
tehdy další vývoj visel. Na vyfabulované vraždě studenta MFF Martina
Šmída. Před palácem Metro jsme zaregistrovali policejní kordon, zřejmě
přesunutý a posílený od ministerstva spravedlnosti. Došlo k nepříjemným
kontaktním scénám a davové psychóze. Já byl tehdy nedlouho po vážném
úraze páteře po skoku do mělkého bazénu. Z krátké kvadruparézy jsem se
dostal jen souhrou šťastných náhod a zásluhou vynikajícího chirurga
MUDr. Blechy v trutnovské nemocnici. Tušil jsem k čemu se schyluje a tak
hledal, kde nechal tesař díru.
Dobýval jsem se nejprve do osvětlených
dveří národního podniku Izolace Praha, za nimiž seděl vrátný, který
ovšem nereagoval a v klidu pojídal večeři z kastrůlku. Začal jsem
panikařit z představy, že bych dostal ránu obuškem do nedávno zhojené
míšní léze. Přemístil jsem se od dveří firmy Izolace ke kovovému
zábradlí na okraji chodníku mezi palácem Metro a nakladatelstvím
Albatros a čekal na zázrak. A ten se stal. Dva studenti, chlapec a dívka
si klekli těsně před policejním kordonem na kolena a sepjatýma rukama
prosili, aby mohli odejít. Nečekal jsem, že je pustí, ale stalo se.
Policisté se rozestoupili, udělali mezírku. V pudu sebezáchovy jsem skokem spatným přeskočil červenobílé zábradlí na okraji chodníku a ještě stihnul proběhnout za oběma studenty Na Perštýn. Pak ale past sklapla. To už jsem ale utíkal jako šílenec uličkami Starého Města na Karlův most a doběhl domů A pak se děly věci, o nichž jsem se dovídal zprostředkovaně. A ty už jsou dnes všeobecně známé.