17.listopad 1989 

Dny po 17. listopadu 1989 byly především plné obav, strachu a nejistoty

komentář Kaku Navara:

Je zajímavé, že některé detaily z této vpravdě historické události nebyly doposud uveřejněny. Na Albertov jsem utekl z práce kolem 15. hodiny. Při příchodu tam už byl dav nejen studentů, kteří převažovali, ale i dalších občanů různého věku. Mně tehdy bylo 49 let. O konání demonstrace jsem se dověděl od manželky, která v té době pracovala ve Svobodném slově v Melantrichu, kde jsem později zažil euforické okamžiky spojené se známým zdejším balkonem. Na Albertově bylo narváno, spousta vlajek, transparentů a proslovů z jejichž obsahu se dala tušit nějaká změna.

Po vystoupení představitele SSM, který byl vypískán, již byly pronášeny jen opoziční projevy. Požadavek na konec vlády jedné strany byl převažující. Mně osobně zaujal projev akademika Katětova z MFF UK. Po této statické části demonstrace se dav dal do pohybu. Jelikož jsem na Albertov dorazil mezi posledními ocitl jsem se na čele průvodu. Později jsem zjistil, že mým partnerem, se kterým jsme průvod vedli byl agent StB Zifčák. Jeho záměrem bylo navést průvod ulicí Na Slupi směrem na Karlovo náměstí. To se mě zdálo logické, neboť jsem si myslel, že by bylo dobré dostat se nejkratší cestou na Václavské náměstí.

Asi stovka lidí nás chtěla následovat, ale většina se vydala opačným směrem k Nuslím a naproti Horské ulici zahnula do železničního podjezdu a vydala se směrem na Vyšehrad. Tak jsme se k nim také přidali. Na Vyšehradě došlo ke krátkému zastavení davu u sochy K. H. Máchy a pokračovalo se dál. Sestupovali jsme Vyšehradskou ulici, podešli železniční nadjezd a směřovali ulicí Na bojišti k ministerstvu spravedlnosti. Zde už stál silný policejní kordon, který dalšímu pochodu na Karlovo náměstí zabraňoval. Tady jsem pochopil, že původní záměr jít ulicí Na Slupi byla past. Z této ulice u Botanické zahrady UK nebylo úniku, kdežto z ulice Na Bojišti se dalo uhnout několika ulicemi k vltavskému nábřeží.

To se po menší potyčce s policií, když se nepodařilo prorazit její kordon i stalo. Poté se dav na vltavském nábřeží spojil a v délce několika stovek metrů pokračoval směrem k Národnímu divadlu.. U Jiráskova mostu jsme se zastavili a chvíli vyvolávali Václava Havla nevědouc, že v tu dobu není doma, ale na Hrádečku. Průvod poté pokračoval kolem Mánesa a Národního divadla na Národní třídu. Byl jsem stále na čele průvodu a vykračovali jsme si vesele Národní třídou až k paláci Metro. Za sebe musím říct, že jsem se účastnil všech předchozích demonstrací a na této poslední jsem už věřil, že se režim neudrží.

To jsem ale netušil na jak tenkém vlásku tehdy další vývoj visel. Na vyfabulované vraždě studenta MFF Martina Šmída. Před palácem Metro jsme zaregistrovali policejní kordon, zřejmě přesunutý a posílený od ministerstva spravedlnosti. Došlo k nepříjemným kontaktním scénám a davové psychóze. Já byl tehdy nedlouho po vážném úraze páteře po skoku do mělkého bazénu. Z krátké kvadruparézy jsem se dostal jen souhrou šťastných náhod a zásluhou vynikajícího chirurga MUDr. Blechy v trutnovské nemocnici. Tušil jsem k čemu se schyluje a tak hledal, kde nechal tesař díru.

Dobýval jsem se nejprve do osvětlených dveří národního podniku Izolace Praha, za nimiž seděl vrátný, který ovšem nereagoval a v klidu pojídal večeři z kastrůlku. Začal jsem panikařit z představy, že bych dostal ránu obuškem do nedávno zhojené míšní léze. Přemístil jsem se od dveří firmy Izolace ke kovovému zábradlí na okraji chodníku mezi palácem Metro a nakladatelstvím Albatros a čekal na zázrak. A ten se stal. Dva studenti, chlapec a dívka si klekli těsně před policejním kordonem na kolena a sepjatýma rukama prosili, aby mohli odejít. Nečekal jsem, že je pustí, ale stalo se.

Policisté se rozestoupili, udělali mezírku. V pudu sebezáchovy jsem skokem spatným přeskočil červenobílé zábradlí na okraji chodníku a ještě stihnul proběhnout za oběma studenty Na Perštýn. Pak ale past sklapla. To už jsem ale utíkal jako šílenec uličkami Starého Města na Karlův most a doběhl domů A pak se děly věci, o nichž jsem se dovídal zprostředkovaně. A ty už jsou dnes všeobecně známé.