Letiště a letecká doprava

LETECKÁ DOPRAVA

Dávný sen člověka - překonání zemské tíže - spatřili Liberečané na vlastní oči 25 let po historickém letu bratří Montgolfierů, kteří našli četné pokračovatele po celé Evropě. Holandský provazolezec Alexandr Terzy, který vystupoval s rodinou v zámecké jízdárně, vypustil před zámkem 22. září 1808 asi osm metrů vysoký papírový balon s obvodem přibližně 19 metrů, naplněný horkým vzduchem. Pasažéry byla domácí zvířata, která šťastně přistála před hospodou ve Starém Harcově. Stejným způsobem chtěli vzlétnout 26. 9. 1808 Sebastian Bittsdorf z Geesfeldu a liberecký radní kancelista Jakub Thiel. Balon ale nešťastnou náhodou při plnění shořel a další pokusy byly v Liberci pro nebezpečí požáru zakázány. Několik metrů uletěl na Keilově vrchu Jaro Beran na kluzáku vlastní výroby (1910).

První zpráva o motorovém létání v Liberci, kterou se nám podařilo vypátrat, pochází z 5. 6.1911. Tehdy se na pavlovické dostihové dráze konalo za účasti 85 000 přihlížejících ukázkové létání Etrichova monoplánu pilotovaného nadporučíkem Bierem. Ve vzduchu se udržel 40 minut při rychlosti 95 km/h a dosaženou výškou 1500 m vytvořil rakouský výškový rekord.

Světová válka pak přivedla letectví k nebývalému pokroku. Prakticky během dvou let se z primitivních létajících aparátu. jak se jim tehdy říkalo, staly opravdové letouny, které bvly obavanou válečnou zbraní. Nebylo již problémem létat i s pomerně těžkými náklady rychlostí kolem 200 km/h ve výškách několika tisíc metrů na stakilometrové vzdálenosti.

Ze vzpomínek Josefa Kamenského na obsazování Liberce na podzim 1918 víme o existenci hangáru s letadlem v Pavlovicích. Tehdy byl vojenskou hlídkou postřelen Jaroslav Koucký, který se snažil letadlo sloužící tzv. Deutschbohmen vyřadit z provozu. Dostihové závodiště v místech dnešního stadionu v Pavlovicích sloužilo jako přistávací plocha až do zřízení letiště v Růžodole I.

Mezi města, která pochopila výhody leteckého spojení, patřil mezi prvními i Liberec. Již v roce 1926 začala letecká továrna Avia Praha přepravovat poštu mezi Prahou a Libercem dvoumístným Jetounkem Avia BH II, imatrikulační značky L-BONB. Tato letadla získala v mezinárodních soutěžích řadu cen. Používala je i armáda jako školní a cvičné letouny. Celodřevěný dolnoplošník s překližkovým a plátěným potahem o rozpětí křídel necelých 10 m byl vybaven pětiválcovým motorem Walter NZ o výkonu 44 kW (60 K), který umožňoval dosáhnout maximální rychlost 150 km/h. Při cestovní rychlosti cca 120 km/h a za příznivého větru trvala přeprava pošty asi 50 minut. Na druhém sedadle byl místo cestujícího uložen pytel s poštou. Tato poštovní linka se těšila takové oblibě, že ji roku 1927 zařadily Čs. státní aerolinie (ČSA) do svého letového plánu.

V době hospodářské konjunktury se letecké spojení zdálo být velmi perspektivní. Pro bezpečnou a pravidelnou dopravu však bylo nezbytné vybudovat řádně vybavené stálé letiště. Proto Liberec spolu s Jabloncem a Železným Brodem požádal Ministerstvo veřejných prací o povolení k jeho zřízení. Vhodné pozemky byly vyhlédnuty na okraji Růžodolu I a vykoupeny za 3 miliony korun. Stejnou částku stály potřebné úpravy. Letiště bylo slavnostně uvedeno do provozu 23. 4. 1934. V letecké příručce bylo charakterizováno jako travnaté, bez nočního osvětlení, s jedním zděným typizovaným hangárem, skladištěm a příruční dílnou. Nápis Liberec, vyvedený bílými písmeny velkými 6 m, byl umístěn v severozápadním cípu letiště. (V dobách, kdy letadla ještě nebyla vybavena radiovým spojením, byla všechna letiště pro usnadnění orientace pilotů označena jmény.) Velkou předností byla, a stále zůstává, jeho nevelká vzdálenost od středu města. Příručka dále uvádí, že v Růžodole je též lékař, poštovní úřad a hotel. Celní odbavení na vyžádání. Když se brzy po otevření zhoršila mezinárodní politická situace, začalo letiště nabývat na strategické důležitosti a Ministerstvo národní obrany podmínilo další povolení provozu jeho převzetím do rukou státu. Město ho tedy na dobu 30 let pronajalo za svmbolický uznávací poplatek 500 Kč ročně. Ze státních prostředků pak byl zřízen ještě hangár pro dva vojenské a jeden civilní letoun.

Pravidelné civilní lety do Prahy a zpět byly zahájeny 15. 6. 1937. Letiště sloužilo i pro Jablonec, a tak bylo označeno v letových řádech Liberec - Jablonec. Po slavnostním zahájení poslal starosta města senátor Kostka první aerolinkou do Prahy velkou kytici prezidentu Benešovi. Liberecké letiště sloužilo od počátku pouze civilnímu letectví. Teprve s narůstajícím ohrožením státu začalo být využíváno 1 jako záložní pro hlídky Bezpečnostního letectva, které zde v květnu 1938 umístilo stálou stanici, disponující pozorovacím lehkým bombardovacím dvoumístným dvouplošníkem Šmolík Š-328 s civilní imatrikulační značkou OK-PCC.

V polovině dvacátých let dosáhlo již letectví takové technické úrovně, že řízení letounů přestalo být doménou malého počtu vojenských pilotů a za řídicí páku stále častěji usedali lidé, kteří létali jen pro své potěšení. Tak se postupně zrodil nový druh sportu. který získával stále více přívrženců po celém technicky vyspělém světě. I my se můžeme s hrdostí ohlédnout zpět, neboť naši letci vždy patřili a stále patří mezi světovou špičku.

Ve třicátých letech se zájemci o letecký sport v Liberci sdružovali hlavně ve dvou největších spolcích. Česká místní odbočka Masarykovy letecké ligy (MLL) měla za poslání hlavně výchovu mládeže v modelářských kroužcích na školách a výcvik v bezmotorovém létání. Pro plachtařský sport sloužily dva kluzáky typu Zlín-5, s nimiž prováděla počáteční výcvik na bývalém vojenském cvičišti v Ruprechticích (východně od náměstí, dnes sídliště). Pokračovací výcvik probíhal na Ještědském hřebeni v dolní částí Plání pod Ještědem. Motorové letouny ligy podle údajů leteckého rejstříku neměla. V Liberci působila až do okupace pohraničí a po osvobození se jejím nástupcem stal Český národní aeroklub.

Druhým spolkem byla odbočka Svazu německých letců (Verband Deutscher Flieger), která měla v Liberci název Deutsche Arbeitsgemeinschaft für Motor und Segelflug (DAMS), což možno volně přeložit jako Německý pracovní spolek pro motorové létání a plachtění. Vlastnil dva dopravní dvojplošníky pro dva cestující, které získal v roce 1931 a používal jich pro výcvik, vyhlídkové lety i příležitostnou přepravu osob. K plachtění využíval DAMS hlavně Rašovský hřeben, kde létaly jeho kluzáky typu Zogling, z nichž jeden se jmenoval Die grüne Post (Zelená pošta) podle stejnojmenného německého deníku, jenž na přelomu dvacátých a třicátých let podporoval bezmotorové létání a plachtařským klubům zasílal zdarma plány na stavbu kluzáků.

Mimo to působil v Liberci ještě Nordbohmischer Flugverein, který vlastnil stařičký letoun Brandenburg Bra 369 (imatrikulační označení OK-AVU). Oba německé aerokluby byly po připojení Liberce k Říši zrušeny a včleněny do NSFK (Nationalsocialistische Fliegerkorps - nacistický aeroklub), který již se sportovním létáním neměl nic společného a sloužil výhradně k výcviku pilotů pro luftwaffe.

(zdroj: R.Karpaš a kolektiv - Kniha o Liberci, 1996)

2 letecké snímky libereckého letiště v čase

(orientace k severu je vpravo, směrem nahoru je západ).Jeden je z roku 1946 a dominují mu lágry kolem dnešní ulice Partyzánská (dříve Flughafenstrasse). Vlevo dole je kousínek dnešního Františkova (dříve Růžodolu) s ulicí Vilová (Bildfichtenstrasse). Za zmínku stojí zmínit objekt staré cihelny (dnešní Opičák nad Globusem), který se za války používal jako kalibrační střelnice pro Bf110.Druhý snímek není letecký, nýbrž satelitní z roku 2013, takže oba obrázky není možné geometricky úplně dorovnat. Srovnáním vidíme, že 2 ze 3 z původních hangárů stojí dodnes. Hodně domů kolem letiště bylo srovnáno se zemí hned po válce. Dále je patrná výstavba průmyslové zóny Sever, kde zatím stojí pouze Globus, který je těsně před dokončením. (autor příspěvku Jiří Blažek)