Liberec v lidech a další slavní rodáci
Liberec v lidech
Redernové
Kateřina z Redernu (* pravděpodobně 1564, † 1617), manželka Melchiora z Redernu, po jeho smrti regentka panství Frýdlant, Liberec a Zawidów. Mimo jiné se zasloužila o rozvoj libereckého zámku, založila obec Kateřinky, financovala městský špitál v Liberci, nechala vystavět rodinné mauzoleum v kostele Nalezení sv. Kříže.
František Clam-Gallas
Liebiegové (Liebigové)
Theodor von Liebieg (* 15. 6. 1872 Liberec, † 23. 5. 1939 Liberec) přivezl do Liberce první automobil a dál rozvíjel textilní průmysl.
Roku 1891 navštívil císař liberecký arciděkanský kostel, divadlo, novou budovu spořitelny, stavbu nové radnice, tkalcovskou školu v Šamánkově ulici a Státní průmyslovou školu.
Ve dnech 21.-24. 6. 1906 dorazil František Josef I. zvláštním vlakem a byl ubytován na zámku Clam-Gallasů. Navštívil radnici, kde se potkal i s Václavem Šamánkem, zástupcem české menšiny. Kromě samotné výstavy navštívil libereckém muzeum, Obchodní a živnostenskou komoru, městské lázně, klášter voršilek, liberecká kasárna a Liebigovu továrnu. Stavil se také ve Stráži nad Nisou a při cestě do Jablonce učinil zastávku ve Vratislavicích nad Nisou.
Pozn. Doktor všeobecného lékařství Václav Šamánek (* 23. 10. 1846 Milotice u Kyjova, † 9. 5. 1916 Liberec) výrazně podporoval českou kulturu na Liberecku. Za základ svého snažení považoval rozvoj českojazyčného školství. Stal se předsedou České besedy i místního odboru Ústřední matice školské. Velkou oporu měl ve své manželce - Němce Haně Neradtové, která uměla česky a stala se předsedkyní ženského spolku Karoliny Světlé.
Liberec v období válek
Na seznam osob, kteří podstatně ovlivnili dění na Liberecku, musíme zařadit jméno Konráda Henleina (* 6. 5 1898 Vratislavice nad Nisou, † 10. 5. 1945 Plzeň). Připomeneme si ho jen v datech.
1916 - maturita na jablonecké obchodní akademii, přihláška do armády
listopad 1917 - padá do zajetí na italské frontě, je raněn
srpen 1919 - vrací se k rodičům do Rychnova nad Kněžnou, kde nastupuje jako bankovní úředník
podzim 1919 - cvičitel Deutscher Turnverband (DTV, tělovýchovná organizace)
1923 - nejvyšší funkce tehdejší ještědsko-jizerské turnerské župy
říjen 1925 - náčelník DTV v Aši
léto 1926 - svatba s Emmy Geyerovou
1926 - člen spolku Kameradschaftsbund (KB), příznivci tzv. spannismu
1931 - celostátní vedoucí DTV
říjen 1933 - po "námluvách" zakázaných německých organizací Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNSAP) a Deutsche Nationalpartei (DNP) zakládá Sudetendeutsche Heimatfront (SHF)
duben 1935 - přejmenování na Sudetendeutsche Partei (SdP)
květen 1935 - úspěch ve volbách, SdP druhá nejsilnější politická strana
listopad 1937 - otevřené přihlášení se k národnímu socialismu (rozuměj nacismu) a podpora Hitlerovi
březen 1938 - setkání s Hitlerem, taktika nesplnitelných požadavků
září 1938 - neúspěšný pokus o puč, zákaz SdP, útěk do Německa, vytváří Sudetendeutsches Freikorps, vrací se po Mnichovská dohodě o podstoupení pohraničních oblastí Německu
říjen 1938 - místodržící Říšské župy Sudety, vstupuje do SS
listopad 1938 - SdP splývá s NSDAP
červen 1943 - funkce SS-Obergruppenführer
květen 1945 - vydává se se americkým vojákům v Plzni, neúspěšný pokus vyjednávat končí sebevraždou
Konrád Henlein byl otcem pěti dětí: Gudrun (1927), Ingrid (1930), Horst (1934), dvojčata Gerhild a Ortrud (1939).
Někdo další?
Dělnické hnutí
Ať se nám to líbí nebo ne, Liberec je často zmiňován jako místo spojené s dělnickým hnutím. Není proto divu, že ho opakovaně navštívil Klement Gottwald (19. 3. 1933 na tzv. Hladovém kongresu v liberecké tělocvičně na Jablonecké ulici, 21. 11. 1936 promluvil v Koloseu o boji proti fašismu, 2. a 26. 6. 1938 vystoupil proti válce na Střelnici a Králově háji, 29. 9 1949 už jako předseda vlády hlásal z balkonu liberecké radnice). Soukenné náměstí bylo ostatně 4. 10. 1946 přejmenováno na Gottwaldovo. Neoficiálně se v Liberci Klement Gottwald objevoval již dříve, kdy tu v Purkyňově ulici bydlela jeho žena.Další už jen výčtem:
Marie Majerová (březen 1921, květen a listopad 1954) Stanislav Kostka Neumann (březen 1921) Edvard Beneš (1936) Zdeněk Nejedlý (krátce po válce) Václav Kopecký (krátce po válce) Ivan Olbracht (květen 1946, Svátek práce)
Antonín Zápotocký (září 1946, krajský sjezd ROH) Ludvík Svoboda (březen 1946, duben 1951, leden 1958, březen a květen 1962, červenec a září 1969) Erich Honnecker (březen 1951, konference mládeže) Alexandrovovův soubor Rudého praporu (červen 1951, amfiteátr Lidových sadů) Antonín Novotný (srpen 1957, srpen 1959, LVT, březen 1961, červenec 1965, srpen 1966) Ivan Stěpanovič Koněv (listopad 1963, Skloexport) Viktorija Petrovna Brežněvová, manželka Leonida Iljiče Brežněva (červen 1965) Lubomír Štrougal (březen 1968, okresní konference KSČ v tělocvičně TJ Lokomotiva) Gustav Husák (červenec 1970, LVT)
Návštěvy z vesmíru
Jurij Gagarin (červenec 1966, LVT) Vladimír Remek (od roku 1978 opakovaně)
Hudba, divadlo a film
V Liberci a jeho hotelu Imperial svého času hrával Jiří Schelinger (* 6. 3. 1951 Bousov, † 13. 4. 1981 Bratislava), který tu poznal svou první ženu a chvíli bydlel údajně ve Studničné ulici.
Od roku 1992 tu máme také skupinu Těla. Jejich písničky se naplno začaly hrát v libereckých rádiích RCL a Euro K, v jabloneckém Trianglu, na Frekvenci 1 a v Českém rozhlase v roce 1994.
Řada zpěváků navštívila Liberec v rámci vystoupení na výstavních trzích. Své ví zdi Zlatého lva, své kupříkladu Olga Blechová (* 2. 10. 1948 Turnov), která v roce 1963 coby čtrnáctiletá poznala na LVT budoucího manžela Waldemara Matušku (brali se až v jejích 28 letech).
A možná jste to netušili, ale i zpěvačka, herečka a automobilová závodnice Olga Lounová (* 7. 3. 1981 Liberec) má kořeny za kopcem v Osečné a v Liberci absolvovala Pedagogickou fakultu. V Liberci si poprvé "zakřičela" také Hana Ulrychová (* 31. 3. 1949 Liberec), česká zpěvačka, sestra hudebníka Petra Ulrycha.
Vraťme ovšem čas o notný kus zpět, kdy do Liberce přijíždí Bedřich Smetana.
Sedmý den po příjezdu do Českého Dubu odcestoval Smetana do Liberce - patrně s úmyslem navštívit Proksche. Do Liberce ho doprovázel strýc: vyšli časně ráno pěšky do Hodkovic a tam nasedli do vlaku (železniční trať do Liberce byla uvedena do provozu krátce předtím 1. května). V Liberci, kde se právě slavilo Boží tělo, ubytovali se v hotelu Zlatý lev. Po obědě se Smetana vypravil za Prokschem, kterého však nezastihl doma. Zašel si tedy poslechnout produkci místní kapely do sálu hostince Na Střelnici - koncert jej však příliš ne-nadchl. Poznamenal si o tom lapidárně: "Na Střelnici byla špatná hudba." Při zmíněném koncertě se mu udělalo špatně, takže se musel odebrat do hotelu a ulehnout. Ve svém deníku jde do podrobností: "Prudce jsem zvracel," stojí zde věcně a výstižně. Dojmy z jednodenní návštěvy Liberce tedy nebyly nijak příznivé. Následujícího dne si Smetana do svého deníku zapsal toto: "O Liberci lze jen říci, že je to město velmi ošklivé, jeho poloha je ale rozkošná. Dnes jsme byli již v šest hodin ráno opět v Dubě, jelikož jsme jeli do Hodkovic vlakem a pak koleskou továrníka Schmidta." Nepříliš vydařenou návštěvou dne 26. června 1859 Smetanův bezprostřední styk s Libercem definitivně skončil. V Českém Dubě však Smetana pobyl ještě celý další týden. (Bedřich Smetana a Podještědí, Světlá pod Ještědem, 1984)
Zmíněný Josef Proksch (* 4. srpna 1794 Liberec, † 20. 12 1864, Praha) byl slepý hudebník a skladatel, v letech 1844-1847 do jeho pražské školy chodil právě Bedřich Smetana. Vyučoval jej hudební teorii a kompozici.
Osmého srpna 1814 přenocoval u Zlatého beránka německý hudební skladatel a dirigent Carl Maria von Weber na cestě do lázní Libverda, který už rok věděl o své osudné diagnóze - tuberkulóze. Jeho Čarostřelec se objevil v libereckém divadle kupříkladu v roce 2012, náhled na představení nabízí i film Pět holek na krku. Taková opera v Liberci zažívala první úspěchy v druhé polovině 19. století v Soukenickém divadle na Tovaryšském vrchu, kdy poprvé operní pěvkyně obdržela po vystoupení květiny. Barvy divadelního umění ovšem v tomto městě nehájí jen divadlo literárního kritika F. X. Šaldy (* 22. 12. 1867 Liberec, † 4. 4. 1937 Praha). Táhne se k němu niť od loutkové scény přes Naivní divadlo a studio Ypsilon (1963). Jana Schmida, Miroslava Kořínka nebo Václava Helšuse není třeba připomínat. V Ypsilonce se přitom vystřídalo snad na devadesát herců - Jana Synková, Jiří Lábus, Oldřich
Kaiser (* 16. 5. 1955 Liberec), Martin Dejdar, Marek Eben, Petr Vacek, Jan Jiráň, Bronislav Poloczek, Ondřej Havelka, Luděk Sobota, Lenka Termerová, Jiří Štědroň, Miroslav Vladyka, Arnošt Goldflam, Ladislav Gerendáš, Jiří Schmitzer, Lilian Malkina, Jaroslava Kretschmerová a další.
Mezi liberecké rodáky patří také herec Pavel Liška (* 29. 1. 1972 Liberec) a Karel Zima (* 13. 12. 1971 Liberec).
Do Liberce se pochopitelně i několikrát podíval Spejbl s Hurvínkem.
Je Spejbl Spejblovič vinen? (premiéra 18. 9. 1934 Liberec, Josef Skupa):
Bývalý velitel carské gardy Sergej Ivánovič, emigrant, žijící v Praze, naléhavě potřebuje, aby někdo střežil vzácný rodinný démant, který prodal a který musí odeslat americkému milionáři do USA. A protože v současné složité době může být poctivým hlídačem takového bohatství jen kapitální hlupák, jeho volba padne na Spejbla. Spejbl tedy jede do Ameriky, na luxusní lodi Columbia se mu však démant ztratí. Je sledován detektivem bohatého Američana Mr. Flocka. Není totiž vyloučeno, že po jeho stopách jde lupičská banda. Složitá hra náznaků a nedorozumění, v níž se najde prostor i pro Spejblovu návštěvu varieté a tím i prostor pro varietní produkci osvědčených Trnkových loutek (původně plánované vystoupení Indiánů bylo ze hry vypuštěno a zařazeno do jiné komedie o dva roky později), vrcholí domnělým únosem Flockovy dcery Mérynky-Máničky, která se tu, už na americké půdě, seznamuje s Hurvínkem (v posloupnosti her S + H již potřetí), a happyendem ve všech směrech. Najde se Mánička, která se s Hurvínkem sama schovala, aby Spejblovi pomohla z vězení, kapitán parníku se žení s českou vychovatelkou a Mánička se s ní vrací k české tetičce. Najde se pochopitelně i ztracený démant. Potají si ho vypůjčil Hurvínek, aby s ním hrál kuličky... (zdroj: Klauni v dřevácích - nedokončená komedie o jedenácti obrazech, Praha, 1988)
Po válce dorazil s představením do Liberce Josef Skupa ještě 23. října 1946. Žezlo po něm převzal Miloš Kirschner v roce 1956. A v Liberci měl i několik premiér.
Velegrandteátr Spejbl (premiéra 13. 9. 1959 Liberec) Neuvěřitelné dobrodružství Spejbla a Hurvínka (26. 8. 1962 Liberec)
Od divadla už to není daleko k filmu. Co si budeme povídat, k Liberci patří František Peterka (* 17. 3. 1922 Praha, † 24. 11. 2016 Liberec), báječný chlap jak hora (filmově i doslovně), večerníčkový Krakonoš i Fantomas z Arabely. Prvních deset let svého života tu strávil i král komiků Vlasta Burian (* 9. 4. 1891 Liberec, Lucemburská 34/2, † 31. 1. 1962 Praha).
Pár filmů, ve kterých filmové štáby poctily Liberec
Ošklivá slečna, 1959 Blbec z Xeenemünde, 1962 Pět holek na krku, 1967 Křehké vztahy, 1979 My všichni školou povinní, 1984 Prima sezóna, 1994 Maigret a ministrant, 1997 Grandhotel, 2006 Poslední cyklista, 2014 Svět pod hlavou, 2017
Carnival Row, 2018, 2020 Spider-Man: Daleko od domova, 2019
Co k filmům říct? Průvodcem po Liberci v padesátých letech nám v Ošklivé slečně byli Dana Medřická a Karel Höger. Měli jsme možnost vidět prostor od nádraží až po Soukenné náměstí, Masarykovu třídu nebo starý Ještěd. Blbec z Xeenemünde se podepsal na vztazích i dalších rolích Václavu Sloupovi, který se ve filmu potkal se Slávkou Budínovou či Rudolfem Hrušínským. Zavítal sem tehdy i herec Jan Pivec. Vidět jsme ve filmu mohli Alšovu ulici, Sokolskou pod mostem a v neposlední řadě ulici Na Ladech. Film děsí svým koncem (jehož mírnější podobu bez účasti kamer si tehdy vynutil právě Jan Pivec), a je nepřímo s Libercem svázán i existencí raket V-1 Reichenberg. Markéta Zinnerová část scén i postav svého seriálu My všichni školou povinní zařadila do Liberce a jeho okolí pravděpodobně proto, že sama zde roku 1959 odmaturovala a řadu postav zažila (vybavíte si labilní učitelku Hajskou v podání Gabriely Vránové?). Točení Maigreta na Vápence pamatují především obyvatelé Hanychova. Pro účely filmování jezdila po Liberci i zelená tramvaj. Grandhotel je pro mě osobně zajímavý spíš scénami Liberce než dějem. Marek Taclík a Klára Issová nehrají špatně, jen mě tento film Davida Ondříčka zkrátka neoslovil. Stejně tak Křehké vztahy Juraje Herze jsem projel jen kvůli záběrům Liberce (přestože na ČSFD nemá špatné hodnocení). Pro jeden díl Světa pod hlavou se výborně hodil liberecký (socialistický) kulturák. Posledního cyklistu jsem popravdě řečeno neviděl. Lunapark si mohli Liberečané užít, když se stavěl před radnicí v rámci natáčení dalšího dílu Spider-Mana. Ruské kolo se ostatně na náměstí objevilo znovu před vánočními svátky 2019. Záběry z Liberce se spolu s dalšími destinacemi objeví v první a druhé sérii seriálu Carnival Row s Orlandem Bloomem. A pořád to ještě není všechno. Ve výčtu chybí seriály o Albertu Einsteinovi, Miladě Horákové či Sigmundu Freudovi, 12 opic, Zrádci či severský Atlantic Crossing.
Nejen v regionálních médiích, ale i v České televizi a dalších má Liberec své zastoupení. A to třeba v podobě Marcely Augustové (* 19. srpna 1965 Hořice) - historický pořad Pionýrská vlaštovka, Události aj., která dlouhodobě pobývala v Liberci a ani dnes to do něj nemá z Hodkovic daleko. Zmínit můžeme i Romanu Proškovou (* 17. 8. 1973 Liberec) - Genus TV, TV Nova, FTV Prima, nebo mediálně známou Miss Severní Čechy Nikol Lenertovou (* 26. 11. 1974 Liberec) - TV Nova.
Do kulturního dění Liberecka se rovněž nesmazatelně zapsal jeden pár - manželé Jan a Jana Koškovi († 20. 12. 2019), kteří učili tančit několik generací. Taneční kurzy pořádali v Liberci, ale třeba i v Hrádku, Jablonci a Tanvaldu přes třicet let.
Architektura
Umění
Literatura
Jsouc jak obyčejně o prázdninách návštěvou u Mužáků, ptala se jednou sousedek: "Proč vše to, co mi teď vykládáte, jste nevypravovali oné krásné paní, kteráž schválně přišla až z Liberce, chtějíc o vás tak pěkné věci napsati, jaké napsala o venkovanech v krajinách jiných?" "Však jsem jim dal výstrahu, aby nevykládaly nic jiného, než ňákou tu hloupou pohádku," přiznával se tchán. "A proč?" podivila jsem se. "Vždyť to byla paní úřednická, a její muž byl jeden z takových komisarů, kteří vyměřují lidem platy a pokuty," objasňoval mi tehdejší situaci. "Jak snadno mohly naše
ženštiny něco prošplechtnout, čím by uvalily na nás nové přirážky. K čemu by sem byla vážila tu obtížnou cestu, než že ji sem poslal muž na zvědy? Však nejsme dnešní a víme, jak nám tihle páni přejí."
K oněm spisovatelkám patří do trojlístku ještě jedno jméno - Jan Neruda (* 9. 7. 1834 Praha, † 22. 8. 1891 Praha). Mezi ním a Světlou se dokonce mluví o (platonickém) vztahu. Nerudovo hodnocení Liberce si nebere servítky. Město navštívil v září 1865 a popsal jej ve svém fejetonu "Liberec" (sbírka Menší povídky):
I.
Nepříjemný je Liberec jak málo které město! Kdyby chtěli realisté poesii umrtvit, nechť ji internují do Liberce: za čtrnáct dní bude na ní místo pele sukno a její růžové tváře budou obarveny do špinavého modra. Lidé tu vypadají jako marinovaní ouhoři, místo domů jsou zde jen barvírny, Kamenice má v řečišti svém místo vody rozpuštěnou šmolku, - člověka to mrzí, že alespoň nebe není zde zelené nebo červené, aby přece nějaká byla změna! Modro a nic jiného než modro, sukno a nic jiného než sukno! V zahradách rostou rámce na rozvěšení sukna, lidé shýbají se bud pod soukennými balíky až k zemi, bud mluví místo myšlenek samou bavlnu, ano i umění je zde soukenické, divadlo patří soukeníkům a jediný nápis na něm svědčí, že je mimo chrámem umění také ještě "tuchknappenherberge". Člověk má na své duši sukna pro několik zim dost, když vyjde zas z Liberce, této "zweite landeshauptstadt, erste deutsche stadt Böhmens"!
Historie povídá, že má Liberec své jméno od jakés Liberky, opevněné hospody; pověst dí, že od jakéhos Slovana Libora; Němci ale nevěří ani historii ani pověsti a jmenují město Reichenberg a nevědí proč. Liberec má zcela ráz města od včerejška. Kdosi vylíčil, že Liberec vypadá, jako by byl někdo dal pyšné paláce a mizerné chatrče do jednoho pytle a pak vše vysypal, ať to padne kam padne. Pravda, chatrčí je tu dost, ale pravých paláců jsem neviděl! A ostatní domy jsou zas jen továrnami jeden jako druhý, všechny pod břidlicí a všechny s bleskosvodem; několik set stejných modelů a dohromady jmenuje se to Liberec.
Ač má Liberec pět čtvrtí jako Praha a o tucet pahorků víc než Řím, má přece pro svou roztroušenost a nepravidelnost zcela jen ráz venkovského a sice pohorského městečka. Právě tak jak pohorské vesnice roztrušují budovky své po stráních zcela bez pravidel, stavěli liberečtí továrníci po nížinách, jak je napadlo. Proto také má Liberec ku podivu velký objem a knihkupectví liberecká prodávají plány, které sterými názvy ulic imponují. Ovšem do většiny ulic sotva vejdeš a vlastně jsi již zase z ní vyšel. Továrny potřebují světla, nepřilehají rády k budovám jiným a každou stranu továrny poctili Liberčané hned jménem ulice.
Chodil jsem po Liberci s plánem v ruce a musil do něho nahlédnout každý desátý krok. Svrchní části pahrbků jsou obyčejné neobydleny, zorané na nich lihy dodávají městu ještě venkovštější ráz. Krásným nebude Liberec nejspíš již nikdy, pravidelná Plzeň na př. je proti němu hotovou Florencí. Celistvý obraz nynějšího Liberce musil by se z některého okna nebes kreslit a pak ještě by vypadal Liberec jako konglomerát v mineralogické sbírce, vždy kus hlíny a pak teprv pecka lepšího kamene.
Hrbolalost půdy je tak velká, že se tážeš mimovolně po účeli, zarachotí-li někde jednotlivý kočár; mezkové by tu byli nepoměrně lip na svém místě než jsou koně. Do některých ulic dívá se cizinec zrovna nedůvěřivě vzhůru, kdo nemá obrovské plíce, nemůže v Liberci ani procházkou chodit. Jednu z těch krkolomných ulic nazývají "Wolkengasse"; mohli by toho jména užit pro všechny ulice a rozeznat je jenom dle čísel, "Wolkengasse nro I., nro II. atd."
Jak vysoko zde stojí industrie a povzneslo-li se právě tak, jako je zde umění soukenické, zase soukenictví na umění, neodvážím se rozhodovat. Rovněž těžko určit, je-li Liberec nyní opravdu bohat, poslední doba všeobecných továrnických úpadků dosti mnoho mu as ublížila. Tolik je ale jisto, že jsem nikde neviděl takové množství otrhaných dětí jako v Liberci. Jsou to ovšem jen děti dělníků, pan továrník může k vůli těm hadrům dosti peněz míti! Kde je nepoměrná nadvláda továrnického průmyslu, kde jsou peníze nejvyšším účelem života, brávají se často peníze za totožný se vzdělaností. Materialismus spokojuje se zevnějším leskem a demoralisuje často v každém ohledu. Abych libereckým pánům továrníkům neublížil v ohledu nijakém, cituju, že co hlavní svou duševní v astnost s pyšným úsměvem uvádějí: "Ja das ist wahr, der Reichenberger ist grob, sehr grob!" A to hrubstvi není snad jen polovičalé, ne snad jen pověstná ostatně dosti vídeňská "gemuethlichkeit", nýbrž plné, opravdové, prahrubé hrubství! Něžné pohlaví nezdá se co do vzdělanosti také nad turnovské falešné drahokamy povznášet.
Jeden z mých sousedů při obědě v elegantním hostinci Frankovu (přál, že je "l'homme des lettres"), obdržev právě od nějaké dámy list, sázel se na znamení vzdělanosti dámy té, že v dopisu jejím nebude ani jedna pravopisná chyba. Pak jich napočítali jenom několik.
Však to bude také v Liberci brzy lip. Na škole mají nápis "aussaat fuer tugend und weisheit" a po městě mají sílu kožešníků, kteří šijou i pro nemluvňata buršácké čepice. Liberec se honosí čistě německou kulturou a bude snad již za málo desítiletí umět také německý pravopis. Prozatím musí arci i veřejná oznámení vyčkat pravopisně blaženější doby!
II.
Školám libereckým ubývá. Na reálku přichází vždy méně českých žáků a německá vzdělanost a německý obchod mají tolik životní síly zde do sebe, že obchodní škola také jižjiž dechu ztrácí. Podivné to důkazy vzdělanosti! A skrovné vzdělanosti obecné rovná se důstojně nevzdělanost politická. Jako se protivy všude stýkají, tak také zde jedna a sice větší část německého občanstva indiferentně mlčí jako hrob a druhá zase křičí jako blázen. "Deutsch, deutsch, deutsch" je u těchto každý šindel a každý šindelák, a kdekoliv se v jedné místnosti prodává svorně "pivo, kořalka a rum", napíšou hned na firmu "zur deutschen einheit". Podobným politickým výrazům učí se nyní hlavně z "Neue freie Presse", nečtouce mimo ni skoro nic více. Poněvadž nejsou dosti vzděláni na čtení českých časopisů, jsou náhledy jejich velmi jednostranné: za půl tuctu dlaždiček z Hirschgrabenu ve Frankfurtu dají sebe i celé Rakousko, - neboť o tom nemají ani nejmenší pochybnosti, že Liberec je hlavní věc a ostatní Rakousko že na Liberci jen tak visí. "Těžiště Rakouska je přec jen v Německu," tvrdil jakýs politisující panáček vedle mne k sousedu protějšímu, rodilému to Prušáku. - "Toť je věc zázračná," divil se tento uštěpačně, "já posud neseznal ani jedinou věc, která by měla těžiště své mimo sebe!" Ovšem, Prušáci jsou objektivní, protože se jich naše záležitosti netýkají, a náš soused při
table l'hóte nemohl na př. také pochopit, jak k tomu přijdou Němci, že v Itálii se stále volá "morte ai Tedeschi", kdežto přece Německo nemá již po dvě století v Itálii co dělat.
Liberec má také svůj lokální, několika továrníky subvencionovaný lístek. Jmenují jej "Reichenberger Zeitung" a mimo Liberec jej tuším ani neprodávají z příčin ovšem velmi jasných. Co do obsahu živí se odjinud, co do formy je prý nyní hrubý, byl prý ale vyhlazenější, pokud jistá, arci že zas jen v Liberci uznávaná kapacita od redakce neodstoupla. Bývají morální firmy tak dobře akreditované, že každé slovo od nich vycházející má se vždy za rozhodně rozumné; "Reichenberger Zeitung" toho štěstí nemá. Za to má prý v Liberci nezvratnou pověst co nepřítelkyně Čechů. Ukazovali mně jakožto pravý zázrak v ní jeden feuilleton z Prahy (otisk z "National-Ztgu."), ve kterém se nám nenadávalo. Pisateli feuilletonu toho líbila se Praha tak, že ho naplnila "unsagbare wehmuth" nad jejím elegickým rázem, a poněvadž jeho bolest byla "unsagbar", plácal na celých třech sloupcích o tom, že ten "čilý, nadaný, náruživý" lid český musí se přec jen poněmčit. A to prý se stane velmi brzy, jen co Čechy - budou v celním spolku s Německem! Přísahám, že jsem to skutečně četl tištěné! Jakoby se bylo posud na českých hranicích platilo z němčiny clo! Nesnášenlivost Liberčanů má již svou historii a obdržela již svůj monument - viz "Slovník naučný". Tak zle, vlastně tak hloupé arci již není, jako bylo, když v hostinci zapovídali Francouzům zde mluvit - francouzsky, nebo když běhal ulicemi libereckými po lovecku vycvičený řezník, fackující každého, kdo mluvil česky.
S Libercem je spjat také Miloš Zapletal (* 13. ledna 1930 Prostějov), skaut, spisovatel považovaný za pokračovatele Jaroslava Foglara, překladatel E. T. Setona, autor Velkých encyklopedií her atd., Ten se do Liberce přistěhoval ke konci 50. let.
Vybavíte si zfilmovanou knihu Vekslák? Jejím autorem je liberecký rodák Pavel Frýbort, vlastním jménem Pavel Hříšný (* 20. 5. 1946 Liberec, † 27. 3. 2007).
Liberec a příroda
Komu teď vzdát hold za liberecké hory, ať už lužické nebo jizerské? Rozhodně mezi ně patří Miloslav Nevrlý (* 29. 10. 1933 Praha). Jeho Kniha o Jizerských horách spatřila světlo světa už v roce 1976 a v roce 2007 došlo na její čtvrté vydání. Co k tomu dodat více. Jeskyňáři by určitě přidělili body Ivanou Rousovi ze Severočeského muzea, pomníčkáři by připomněli Gustava Ginzela (* 28. 2. 1932 Liberec, † 28. 11. 2008 Kempten, Německo). V neposlední řadě si čas od času připomínáme Expedici Peru 1970. V patnáctičlenné výpravě Lokomotivy Liberec se objevilo i jméno Ivana Bortela, patřícího tehdy k horolezecké špičce. Plánovaným cílem byla Aljaška a McKinley, nicméně po srpnových událostech 1968 bylo vše jinak, a výprava odcestovala v dubnu 1970 do peruánských And (zkraje roku 1970 skupina absolvovala Jizerskou padesátku). A jako by nestačilo, že na parník s rozkradenými zásobami čekali téměř dva týdny, první skutečné neštěstí potkalo expedici 18. května, kdy zahynul po pádu právě Ivan Bortel. Myšlenky na návrat změnilo nakonec rozhodnutí pokusit se vystoupat na Huascarán. Bohužel 31. května 1970 zastihlo Peru mohutné zemětřesení o síle 7,9 stupně Richterovy stupnice, které smetlo více jak 250 měst a obcí a zpustošilo oblast o rozloze 83 500 km2, základní tábor výpravy nevyjímaje...
Členové expedice:
Závěrem
Liberec má svůj Severáček (1958), město reprezentují školy i jiná uskupení. Město může být jistě pyšné i na profesionálního kouzelníka, opakovaně zapsaného v Guinnessově knize - Zdeňka Bradáče (* 27. února 1987 Liberec). A ... určitě jsem na někoho podstatného ještě zapomněl.
Kateřina z Redernu František Clam-Gallas František Josef I.
Johann von Liebieg Heinrich von Liebieg Václav Šamánek
Ferdinand Porsche Vlasta Burian František Peterka
Karel Vacek Václav Helšus Miloslav Nevrlý
Miloš Zapletal Karel Hubáček Petr Nedvěd
Expedice Peru 1970
Bojoval na západní frontě a zažil peklo v africké poušti. Dostal francouzský Řád čestné legie i Řád bílého lva. Ačkoliv byl liberecký rodák, válečný hrdina Stanislav Hnělička, mnohokrát blízko smrti, dožil se 94 let.
Narodil se v roce 1922. Z okupovaného Československa utekl v roce 1940 ještě jako sedmnáctiletý. Bez jídla přešel v prosinci 300 kilometrů mezi Rakouskem a Jugoslávií, aby se nakonec stal jedním z nejmladších vojáků československé zahraniční armády.
V Tobruku prokázal velké hrdinství jako člen průzkumných hlídek pronikajících na nepřátelské území. Byl zde také velitelem protiletadlového děla. O své zážitky se později podělil s režisérem Václavem Marhoulem, který film s názvem Tobruk natočil.
Hnělička se pak přesunul do Anglie. Jako člen tankového praporu se v roce 1944 vylodil v Normandii a zúčastnil se bojů u Dunkerque a v Belgii.
Po roce 1948 byl Stanislav Hnělička komunistickým režimem perzekuován. Sedm měsíců strávil ve vězení. Potom musel pracovat v dolech, jako lesní dělník nebo u stavebního podniku.
V roce 1968 bránil v Praze rozhlas před sovětskou armádou. Když tehdy Václav Havel s hercem Janem Třískou vysílali svá provolání z libereckého rozhlasového studia, pomáhal zatarasit vchod do budovy.
Brigádní generál Stanislav Hnělička bojoval za svobodu a demokracii celý život. Zemřel v liberecké nemocnici v roce 2016.
zdroj:https://sever.rozhlas.cz/stanislav-hnelicka-valecny-hrdina-celozivotni-bojovnik-za-svobodu-a-demokracii-9180049
Zúčastnil se všech bojů na Středním východě až po Tobruk.
Poté se přesunul do Británie, kde se stal členem vznikající
Československé samostatně obrněné brigády. V roce 1944 se brigáda
vylodila v Normandii a Hnělička se v jednotce druhého tankového praporu
zúčastnil osvobozovacích akcí. Při jednom z útoků sám zajal celé
družstvo německých vojáků. Po kapitulaci německých vojsk se s jednotkou
vrátil do vlasti. Za hrdinství v boji byl oceněn dvakrát československým
válečným křížem.
Po válce začal podnikat, avšak po komunistickém puči
přišel o firmu a byl uvězněn. Perzekvován byl po celou dobu
komunistického režimu.
Boje na Středním východě
Náladu
mezi vojáky charakterizovala pevná víra ve vítězství a pamětník
Hnělička zvlášť vyzdvihoval fakt, že nic jako poraženecké pocity zde
prostě neexistovalo. V Tobruku Stanislav Hnělička mimochodem sloužil
jako velitel protiletadlového děla. Víra ve vítězství se změnila v
jistotu ve chvíli, kdy Němci napadli Sovětský svaz.
"To už bylo naprosto samozřejmé. I když byly nějaké
neúspěchy a ústupy té sovětské armády, tak jsme si jako vojáci vždycky
říkali: Jak to ten Němec chce udržet, vždyť jsou to obrovské prostory,
kde na to vezmou vojáky? I kdyby to obsadili až k Volze, tak co dál? I z
laického hlediska bylo jasné, že po vojenské stránce to je šílenství.
Nehledě k tomu, kde všude byli roztažený, kde museli mít vojáky, kolik
států – i když jsme byli mladí, tak jsme si říkali, že (Hitler) je
šílenec. Ale ti lidé byli pitomí a šli za ním až do konce, až dokud se
nezabil," sdělil Hnělička Paměti národa.
Z
pobytu na Blízkém východě si Hnělička vyzdvihoval vzpomínky na
australské spolubojovníky, ke kterým měli českoslovenští vojáci blízko,
jelikož nezkazili žádnou legraci. Naopak těžko se jim bavilo s Angličany
pro jejich tuhý režim.
Respekt k nepříteli
Jinou
kapitolou byl vztah vojáků k nepříteli. Hnělička jej popisoval jako
férový. Vojáci si nepřítele vážili. Němečtí vojáci byli stejně mladí.
Trochu jinak tomu bylo s postojem k Italům, proti kterým se v Tobruku
bojovalo.
"Říkali
jsme jim Makaróni nebo Špageťáci," říkal pan Hnělička a uváděl detaily o
neskutečném zamoření italských vojáků vešmi. "Kolem italských
zajateckých táborů jsme chodili obloukem, a když jsem náhodou byl v
italském zákopu, musel jsem si vyprat věci v benzinu, hned byly
žlutohnědé od vší."
Po peripetiích a nebezpečenstvích války se
objevilo zklamání – vojákům praporu pana Hněličky nebylo na Stalinův
přímý pokyn dovoleno podílet se na osvobozování Československa. Až
teprve když Američané odešli z demarkační čáry, byli zde nasazeni. Pan
Hnělička směl demobilizovat až v srpnu 1945 jako ostatní do pětadvaceti
let. Na demarkační čáře sloužil tři až čtyři měsíce.
Komunistický převrat a tanky v ulicích
Zkušenosti
s Němci napomohly panu Hněličkovi zůstat pevný i po roce 1948 při
výsleších, jejichž cílem bylo vynutit z něj přiznání, že napomáhal lidem
emigrovat. "Nemohli mi ale nic dokázat. Pomohl jsem arciděkanovi v
Liberci přes hranice, ale o tom jsme věděli jen tři lidé."
Komunistům
ovšem stačilo pouhé podezření a výsledkem bylo sedm měsíců kriminálu
plus postihy v zaměstnání jak pro pana Hněličku, tak pro jeho manželku.
Paní Hněličková musela odejít z místa bankovní úřednice a pan Hnělička,
hrdina druhé světové války, pracoval v dolech, v lese, v mechanizaci u
stavebního podniku. Ve dvou případech musel zaměstnání z důvodu
politické nespolehlivosti opustit.
V roce 1968 pan Hnělička
zkontaktoval jednoho spolubojovníka, Mládka, se kterým se účastnil bojů u
Rozhlasu. V rozvášněném davu se hodily zkušenosti z války: Když tam
jeden sovětský tank vybuchl a vzduchem létaly střepiny, lidé z
rozvášněného davu měli tendence brát střepiny ze země do ruky. "Ti lidé
si to snad chtěli vzít jako suvenýry, tak jsem zařval: ,Nešahejte na to,
je to rozpálený, podívejte se, co vám to udělá s botou!'"
"Když v
Liberci vysílali Jan Tříska s Václavem Havlem, tak jsem pomáhal
zatarasit vchod do budovy nebo sehnat léky pro osoby uvnitř," popisoval
následující události pohnutého roku 1968 Stanislav Hnělička.
Rok 1989 znamenal po dlouhých letech svobodu a možnost podívat se za hranice.
Hnělička
se po sametové revoluci zasloužil o pomník bojovníků proti fašismu v
severní Francii, kde se během války vylodil. Spolupracoval s obcí
legionářů, s trutnovskou školou šperkařskou a kamenickou školou ve
Šluknově.
Autoři: Lidovky.cz, ČTKZdroj: https://www.lidovky.cz/domov/hrdina-druhe-svetove-valky-stanislav-hnelicka-zemrel-v-94-letech.A161104_162059_ln_domov_ELE
Rudolf Hůlka
A máme radost, že s Vámi dnes můžeme sdílet jeho příběh Rudolf Hůlka se narodil v Liberci roku 1953 do české rodiny, zajímavostí je, že maminka původně pocházela z Liberce, její rodina zde žila po několik generací.
Jako
malý z klukoviny způsobil "pokus o emigraci". V jedenácti letech se s
kamarádem vydal na útěk z domova, a sice kvůli poznámce, kterou dostali
ten den ve škole. Doma si sbalili věci a vyrazili na nádraží. Nasedli na
první vlak. V noci dojeli do Chomutova. Jejich putování ale dostalo o
něco více dramatického rozměru, než jaký si dokázali jako malí kluci
představit. Dva osiřelé kluky v Chomutově lapili policajti a později
byli ukazováni veřejnosti jako odstrašující případ dětí, které chtěly
opustit výhody socialismu a utéct na západ.
V profesním životě se pan Rudolf Hůlka věnoval sochařině a výrobě loutek, spolupracoval s Naivním divadlem v Liberci a později se i v této tvorbě osamostatnil, velké oblibě se jeho loutky těšily také v zahraničí. Na počátku 90. let mu už ale výroba loutek přestala dělat radost a definitivně s ní sekl a sice při výrobě loutky pro Jiřího Suchého. "Divadlo Semafor si objednalo loutku Jiřího Suchého k jeho jubileu. Kývnul jsem, ale neuvědomil si jedno. Jiří Suchý je geniální, ale strašně obyčejný, hezký člověk. A loutka potřebuje nějakou stylizaci, aby byla zajímavá. Vůbec se mi nedařila...Když jsem ji předal, řekl jsem si, že končím," vyprávěl nám pan Hůlka o peripetiích poslední loutky.
Po sametové revoluci začal podnikat v nábytkářství. V roce 1991 v malé privatizaci získal na úvěr budovu bývalé Schmidtovy továrny, kde se snažil rozjet obchod s nábytkem, ten ale později proměnil právě v legendární liberecký RH Jazz klub, kde se lidé setkávali a užívali si kultury. I když klub nakonec musel roku 1997 zavřít, pan Rudolf Hůlka dodnes neztratil svou energii, podnikavost a vášeň pro kulturu a umění.
zdroj: https://www.facebook.com/PametnarodaSeverniCechy
ALOIS HOKEŠ
narozenil 10. dubna 1875 v Kokoříně u Mělníka, zemřel 16. 8. 1930
Učitel hudby a první český kapelník v Liberci. Již ve 14 letech odešel k vojenské hudbě do Mladé Boleslavi a po přeložení 36. pluku do Liberce žil už od svých 17ti let pouze v Liberci. V 19 letech ze zdravotních důvodů odchází z vojenského svazku a hledá obživu jako hudebník. Nacionalistická německá městská správa mu ale odmítá jako českému nežádoucímu živlu udělit povolení k provozování hudební činnosti. Dne 4. září 1897 se ožení s libereckou rodačkou Marií Hrdinovou, dcerou tkalce, která mu v jeho 29 letech přesně na jeho narozeniny dne 10.4. 1904 porodí syna, též Aloise. Založil kapelu, která vznikla z původního sexteta. Jeho "muzika" se hrála českým pracujícím, stala se populární nejen na Liberecku, ale i Jablonecku a Frýdlantsku, jednou za rok hrála o "české pouti" v zahradě Kolosea, ale i o pravidelných tanečních zábavách mladým. Hokešova kapela zněla celých dlouhých 36 let. Alois Hokeš zemřel před 2. sv. válkou a jeho urna s popelem byla rozmetána bombou spadlou na Liberec,
Z jeho řad žáků vyšli později i vynikající hudebníci jako např. Jaroslav Řídký, význačný hudební skladatel.
Na jeho čest je pojmenována jedna z libereckých ulic v Růžodole (Liberec XI), kde v jedné z vil se svou manželkou pobýval.
zdroj:https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Hoke%C5%A1
Můj prapraděda byl 1. český kapelník, měl v Barvířské ulici i výrobnu hudebních nástrojů, byl učitelem hudby a je po něm pojmenováná i jedna z ulic v Růžodole.
Co vím od babičky, tak i v ulici i v Ruprechtické ulici - hned na začátku ve městě, měl další dům. V té Holešově ul.ici vlastnil vilu, kde bydlel, ale bohužel už nevím, která to byla.
komentář a fotografie z archivu Petry Pátkové
další slavní liberečtí rodáci
(autor příspěvku Luboš Mencl)
Jindřich Jehlička
Čas od času se tu zmiňují lidé. A nemusí to být nutně historické postavy a továrníci sto let nazpět. Mně třeba (nejen tady) chybí výraznější připomínka paní Koškové, která s manželem a dalšími okolo "tanečně odkojila a společensky vychovala řadu z nás".Ale dnes já osobně připomenu někoho jiného, v souvislosti s před chvílí zmíněnou základní školou ZŠ Ještědská v Dolním Hanychově. Stačí říct v podstatě jen jméno - Kuba. Neodmyslitelný jezevčík, katamarán, kytara a jasně - pionýr. No a? Byl to fér človíček, od kterého jste mohli dostat pohlavek (a věděli jste za co), ale taky vás po letech sám od sebe pozdravil na ulici a pamatoval si. Takže to třeba berte jako měsíc připomínky učitelů, vychovatelů, těch, kteří vás něco naučili. A já od Kuby těch pár akordů, zvyk hodně nakrátko ostříhaných nehtů a vzpomínek mám. A že jsem taky za uši dostal - jednou. (autor příspěvku Petr Ruprecht)
Panu učiteli s láskou. Bývalí žáci poděkovali městu za Jindřicha Jehličku
Pan učitel Jindřich Jehlička byl pro mne vzorem a ovlivnil mé směřování na celý život. Takové vyznání napsalo několik bývalých žáků ZŠ Ještědská v Liberci vedení města. Primátorka učiteli jejich poděkování tento týden osobně tlumočila.V někom z dětí zanechalo nesmazatelnou stopu zpívání ve sboru Kokrháček, někdo měl raději vodácký kroužek či hru na kytaru, jiný třeba francouzštinu. Všechny tyto zájmové kroužky vedl a dosud na ZŠ Ještědská v Liberci vede učitel Jindřich Jehlička.
Hned několik jeho bývalých žáků, dnes dospělých lidí, se písemně svěřilo primátorce města Martině Rosenbergové a náměstkovi pro školství a kulturu Kamilu Janu Svobodovi, jak hlubokou stopu v nich učitel Jehlička zanechal. Primátorka proto pozvala Jindřicha Jehličku tento týden na radnici, aby mu za jeho práci při výchově mladých lidí poděkovala, a vyřídila mu i vyznání jeho někdejších žáků.
"Málokdy nám píší lidé jen proto, aby někoho nebo něco pochválili. Proto mi udělalo velkou radost, když na radnici přišlo několik dopisů najednou s vyznáním panu učiteli Jehličkovi. Ráda jsem ho přivítala na radnici a poděkovala mu za jeho dlouholetou pedagogickou činnost, za jeho obdivuhodný výchovný vliv, který na děti má," řekla primátorka Martina Rosenbergová. Jak doplnila, bez podpory a zázemí školy by ovšem nemohl učitel v tolika různorodých kroužcích děti vést a rozvíjet v nich jejich schopnosti a talent.
"Perfektní zázemí učiteli Jehličkovi po celou dobu jeho působení vytvářely hlavně bývalé ředitelky Čeřovská a Medvedíková. Od nich se dočkal dlouholeté podpory a uznání," podotkla primátorka. "Vážím si toho, že jsem Jindřicha Jehličku poznala osobně. Tak velké srdce, a přitom tak obrovská skromnost, to už se dnes jen tak nevidí," dodala.
Na radnici napsali své poděkování lidé, kteří nastupovali do školy jako prvňáčci před bezmála čtvrt stoletím. Podrobně popisovali, co všechno jako svěřenci učitele Jehličky zažili, co se naučili a jak je kroužky formovaly. Jedna z bývalých žákyň napsala, jak se těší, až její malý syn nastoupí do stejné základní školy a že bude navštěvovat stejné kroužky jako kdysi ona sama. "V profesním i soukromém životě mi mockrát pomohl, proto si ho moc vážím. Je pro mě velkým vzorem," uvedla o svém učiteli mladá maminka.
O tom, jak učitel Jehlička před mnoha lety ovlivnil i výběr jejich profese, napsali například dva hudebníci orchestru Divadla F. X. Šaldy. "Hudba se stala mou životní volbou," zdůraznil fagotista orchestru.
Jeho kolegyně hobojistka doplnila, že Jindřich Jehlička jí byl vždy velkou motivací a oporou. "Díky mimovýukovým činnostem dostalo šanci mnoho nadaných, ale i obyčejných dětí, které v těchto činnostech nalezly směřování svého života a přátele na celý život," připomněla. Někteří z těch, které Jindřich Jehlička kdysi vedl ve svých kroužcích, se dnes sami věnují dětem jako pedagogové nebo instruktoři.
31.01.2013 Text: Zuzana Minstrová, foto: Jan Král
Co o sobě řekl: "Od roku 1961 do 2006 zeměměřič, od té doby důchodce, kecající do všeho. Můj sen býval být tulákem, ale často jsem musel předstírat, že jsem spořádaný člověk. Ač nerad, přistoupil jsem na označení turista. Hodně jsem nachodil i naběhal pro zdraví, takže jsem si zničil klouby a teď s bídou vylezu na kolo. Hodně jsem zlobil, jak mi přibyla léta i kila, pokouším se dělat hodného stařečka, moc se mi to nevede."
Václav Víšek projel celou Českou republiku a vytvořil spoustu úžasných srovnávaček ve velkém množství měst, městeček a vesnic
Václav
Víšek
nejen výborně vytvářel srovnávací fotografie, ale o svých cestách nádherně vyprávěl. Toto například napsal o své cestě do Liberce:
Začít vytvářet srovnávací fotky ve velkém městě je jiné, než v malých hnízdech. Výhodou je, že vždycky se něco najde, nevýhodou orientace v neznámém prostoru. Po Českých Budějovicích, kdy jsem převzal srovnávačky místního fotografa, což mě dodnes mrzí, měl jsem jít svou cestou anebo se Buějicům vyhnout, jsem se rozhodoval mezi Libercem a Hradcem Králové. Proč jsem vybral Hradec, už nevím, mávnul jsem rukou, na jaře Hradec, na podzim Liberec. Dopadlo to jinak, na město pod Ještědem došlo až v pozdním jaru letošním.
3.července 1961 jsem dostal do občanky štempl, že jsem pracovník Ústavu geodézie a kartografie Liberec s působností v celém tehdejším Severočeském kraji. Všichni jsme museli mít razítko v občance, existovala jakási doba, po jejímž uplynutí se stalo chybějící razítko důvodem k soudnímu stíhání. V tom jedenašedesátém se rozhodovalo o rozmístění absolventů už ve škole. Nenechali nás tápat. I plat byl připravený, 985 Kčs hrubého, nemyslím za den, ale za měsíc.
Po krátkém soudružském přivítání nás několik hned ten den odjelo do Ústí nad Labem. A tak, přetože jsem měl několik let v občanském průkazu razítko z Liberce, nostalgie mě chytá spíš v Ústí, tam proti nádraží je dům, dnes slouží jiným účelům, pokud mi vyjde čas, přes uličku V Jirchářích je vinotéka s žernoseckým vínem, dívám se na onen dům a pokud je nějaký posluchač, otravuju stařeckými výlevy. Jak to my věkovití umíme.
A dost!
Jsem v Liberci, který se díky soukromým autobusovým společnostem, jezdících po kvalitnějších silnicích, přiblížil Praze na hodinu a malý kousek. Posadím se do žlutého autobusu a než se kouknu do novin a vypiju kafe, vystupuju. Jen vzpomenu na dobu, kde jsme se stěhovali na prázdniny do naší chaloupky, ráno se vstávalo ve čtyry, abychom se ještě odpoledne dotloukli na místo osobním vlakem. Příplatek na rychlík činil 16 Kčs.
V celém svém životě jsem Liberec potkával. Kdybych sepsal historky společenské, pracovní, sportovní, opilecké, jenom ty, na které jsem léty nezapomněl, šlo by o hodně nezáživný slovní doprovod ke srovnávacím fotkám.
Vybral jsem si dálkový stokilometrový pochod Jizerskými horami, ten jsem měl hodně rád. Už neexistuje, co se týče publicity, nemohl se rovnat s Jizerskou padesátkou na lyžích.
Hurá do Liberce!
Reichenberg je významné město, jehož sláva léty vůbec neklesá. Budova nádraží mluví za vše. Následné dvě srovnávačky mám schované od loňska, tehdy jsem jenom přestupoval z autobusu na vlak a využil jsem volného času. Předpokládal jsem, že Liberec nafotím, pak budu vybírat. Letos zjara mě navštívily jakési nemoci, tak jsem se rozhodl zveřejnit všechno co mám. Co já vím, jestli za rok budu schopný chodit, fotit...
Přesně
před 56 lety, 25. března 1966, byla zahájena první výstava Josefa Sudka
v Liberci. Výstavu hostilo Severočeské muzeum ve stejném sále, kde
můžete zhlédnout současnou Sudkovu výstavu Sen o zahradě. Světoznámého
fotografa tehdy zachytil v několika momentkách fotograf Jan Kabíček.
Celou fotogalerii najdete na webu muzea bit.ly/3IvXM4R
(zdroj: https://www.muzeumlb.cz )
(autor příspěvku Patrick Sébastien )
Václav Havel v KVK v Liberci 2003.
(archiv Petr Šimr)Albrecht Václav Eusebius z WALDSTEINA
25. února 1634 byl v Chebu zavražděn Albrecht Václav Eusebius z WALDSTEINA
Generalissimus císařského vojska, jedna z nejvlivnějších osobností své doby, které císař dlužil v době vraždy 3 miliony zlatých.Byl vévodou Frýdlantským, Meklenburským, poté Hlohovským, knížetem Zaháňským. Na liberecko povolal soukeníky a tak vznikl "Manchester severu Čech".
(autor příspěvku Svatopluk Holata)