Jak se z ospalého městečka stalo centrum nacistické moci. Liberec ve válce

V plánu dálnice do Berlína i velká sídliště

Nejrychleji na nové podmínky po Mnichovské dohodě zareagovali dopravní plánovací kanceláře. Napojení na Německo se mělo realizovat dálnicí, jejíž plány byly hotové do konce roku 1938 a podrobné stavební výkresy byly zpracovány do léta 1939. Úpravy se měly dotknout i vnitřního Liberce, avšak v součinnosti s návrhy na jeho přestavbu.

Okrajové i vnitřní čtvrti měly doplnit sídliště v takzvaném Heimatstillu, v centru měly padnout stovky domů a ustoupit výstavné nacistické architektuře. V období 1938 až 1945 vznikaly návrhy na nová sídliště, ať už šlo o typickou družstevní výstavbu nebo o podnikové bydlení. Vznikly projekty velkých sídlišť pro "německého dělníka", plánovala se a realizovala družstevní sídliště v takzvaném Heimatstillu. Výstavba těchto sídlišť s postupující válkou zamrzala, ale ojedinělé projekty vznikaly i v roce 1945.
Jenže válka je válka a Liberec dopadl neslavně. Z velkých plánů zůstala nedokončená sídliště, rozestavěná hitlerova dálnice a protiletecké kryty v místech plánovaných dopravních tunelů. Liberec se v roce 1939 stal hlavním městem, ale za pár let to přineslo úplně něco jiného než velké bulváry a honosné stavby.

Lágry, fabriky a smutek textiláků

Plánovací úřad zbrojního hospodářství označil v Liberci za významný pouze zdejší elektrotechnický a strojírenský průmysl. Převažující textilní průmysl se naopak považoval za přítěž. Do regionu začaly proudit velké investice do strojírenského a elektrotechnického průmyslu.

Pro vedení nacistického Německa byla cenná kvalifikovaná pracovní síla, která se nacházela v Sudetské župě. Ve spojení s relativně vysokou nezaměstnaností to byla ideální kombinace pro expanzi německých firem do bývalého českého pohraničí. V polovině října 1938 prohlásil Hermann Göring na zasedání v Říšském ministerstvu letectví k připojení Sudetské župy: "Je třeba zcela přebudovat hospodářství. Musí být proveden průzkum všech výrobních závodů, zda je lze orientovat na zbrojení a export, nebo zda je zavřít."
Přeměna hospodářství šla ruku v ruce s "arizací" židovského majetku. V Sudetské župě bylo arizováno asi 4 až 5 tisíc židovských podniků. Firma Reichswerke Hermann Göring se stala největším "arizátorem" a na území Československa celkem převzala více než 80 firem s 80 tisíci zaměstnanci.

Přestavba na "zbrojní továrnu"

Majitelé textilních továren se nestačili divit. Začala doba obsazování prázdných továren a zavírání těch funkčních skrze podniky z takzvané Staré říše, tedy z Německa. Z textilek byli nuceně převáděni zaměstnanci do zbrojních továren. Třeba z Liebiegových podniků, pozdější Textilany – největší liberecké továrny – převedla zbrojní komise všechny použitelné a hlavně mladé dělníky do podniku Elektromechanik na výrobu leteckých součástek.
Nepomohly protesty zástupců dříve nejmocnější továrnické rodiny a když sehnal podnik nové zaměstnance, znovu jim je sebrali a převedli do jiných podniků. Mimo nově postavených zbrojních podniků a transformovaných regionálních závodů se od roku 1943 začínají na Liberecko nově stěhovat podniky ze staré říše, z míst postižených spojeneckým bombardováním.
Do Liberce a okolí bylo přestěhováno 41 podniků ze staré říše a Liberecko se stalo v letech 1943 až 1945 zbrojním centrem širší oblasti a - světe div se – tomu odpovídal i počet míst nacistické nucené práce.

Město nacistické nucené práce

Pracovní tábory, lidově lágry, se objevily v Liberci už v roce 1938. První byly trestní tábory, následovaly tábory pro Romy s příšernými podmínkami, kde čekali na budoucí deportaci do koncentračních táborů.

Po útoku na Polsko začaly vznikat takzvané Polenlager, po útoku na Sovětský svaz se v roce 1941 objevila nová kategorie táborů pro Ostarbeitery, tedy dělníky z Ruska, Ukrajiny, Běloruska a podobně. Mezitím zde vznikly zajatecké tábory a později v blízkém okolí Liberce i pobočné koncentrační tábory. Jen v samotném městě Liberec bylo asi 120 táborů a rozhodně je nešlo přehlédnout.
Někdy to byly barákové lágry s oplocením z ostnatého drátu pro stovky a v libereckém okrese i tisíce osob, jindy se lidé "skladovali" doslova na půdách domů. Začaly se používat výrazy pro označení táborů jako Barackendorf a Barackenstadt, tedy baráková vesnice a město.

Lidé z táborů pracovali pro důležité podniky jako Elektromechanik, Argus, Hentschel, Wesser, E. Tögler, AEG a Blaupunkt. První tři jmenované působily v Liberci od počátku války, další se objevovaly v Liberci postupně. Část podniků byla zaměřena na produkci leteckých součástek, ale plánovaná byla třeba i výroba celých letadel ve Vesci (Siebel).
Svojí roli sehrálo ve zbrojní produkci i místní slévárenství, dnes téměř zapomenutá kapitola průmyslových dějin Liberce. Za války bylo v Liberci dokonce devět funkčních sléváren a mezi jejich výrobky patřily i tak složité odlitky, jako jsou bloky tankových motorů Maybach.