Hostina obrů

Bizarní autobusová zastávka v Liberci, severní Čechy.

Liberec má od roku 2005 unikátní památku – autobusovou zastávku navrženou kontroverzním českým umělcem Davidem Černým. Pokud jste byli v Praze, možná poznáte jeho dílo, třeba otáčivého šéfa Franze Kafky nebo nedávno motýla spitfire na obchodním domě Máj..

U nás v Liberci se jeho tvorba jmenuje Hostina obrů (Hostina obrů) a je to cokoliv, jen ne obyčejné. Socha se svou značnou zelenou patinou ze stařeného bronzu mísí symboly minulosti i současnosti Libereckého kraje. Odráží české, německé a židovské dědictví oblasti, přičemž různé objekty zachycují kousky její historie. Tmavý obdélníkový chodník rámuje instalaci na chodníku..

Srdcem je velký bronzový stůl, vymodelovaný podle dřevěných stolů, které byly běžné v Liberci 19. století. Pod ním sedí pět židlí, inspirovaných také historickým nábytkem. Nedaleko dodává nečekaný nádech obří bronzový odpadkový koš ve tvaru otevřené plechovky se stopami po otvíráku na konzervy. Vedle toho tác libereckých klobás, také nadrozměrných a odlitých bronzových, vyřezávaných z kamenné zdi..

Na druhé straně židlí spočívá dekorativní bronzový harmonogram na žulových kamenech, jeho design napodobuje větve stromu – kývnutí na lovecké tradice regionu. Samotná tabulka, zalepená strukturovaným ubrusem symbolizujícím liberecký textilní průmysl, drží poškozenou židovskou menoru. Toto slavnostní dílo připomíná pronásledování židovské obce a vypálení staré liberecké synagogy 11. listopadu 1938. synagoga kdysi stála u nedaleké autobusové zastávky..

Historické propojení prohlubují další předměty na stole: pivní půllitr, stará láhev od piva s porcelánovou zátkou označenou německým nápisem z Frýdlantského zámeckého pivovaru a výrazný střed – hlava s brýlemi, servírovaná na tácu s vidličkou a nožem Velká bronzová moucha se plazí po noži, zatímco další mouchy – každá má helmu Wehrmachtu – přistávají na masožravé rostlině a ubrus teče z okraje stolu..

Skleněná váza představuje sklářskou tradici regionu, zatímco podivná muchomůrka uvnitř ní vzdává hold slavné sbírce masožravých rostlin Liberec. Nedaleko rozptýlené jsou další pozůstatky minulosti: krabice na cigaret a klasický německý pivní stein s víčkem..Tato socha provokující k zamyšlení vpletla historii, paměť a symboliku do jediné silné instalace. Pokud se ocitnete v Liberci, určitě se podívejte na tuto bizarní zastávku!

autor článku Petra Kupská

Hostina obrů je mediální označení pro umělecké dílo Zastávka sochaře Davida Černého na liberecké autobusové zastávce Sokolská u zdi. Nachází se v centru Liberce mezi Divadlem F. X. Šaldy a Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci. Zastávka je na velmi frekventované silnici v průběžném jízdním pruhu v mírném svahu, kdy silnice odbočující vpravo ze Sokolské ulice stoupá na křižovatku za mostem mezi ulicí z náměstí Dr. Edvarda Beneše a Rumjancevovou ulicí.

David Černý o svém díle řekl: "Cílem stolu v nadživotní velikosti je křižovatku zpomalit, proměnit ho v místo zasutých vzpomínek. Zátiší na desce stolu připomíná přerušenou hostinu, od které musela jakási rodina bronzových obrů náhle odejít. Pro nás, rasu malých a uspěchaných lidí, zbylo jen místo pod stolem, v prostoru tajných her, o kterých ti ostatní neměli ani ponětí... Je to místo nejen k zastavení autobusu, ale i zastavení lidí a přemýšlení," dodal autor. Po slavnostním odhalení plastiky o ní novináři psali jako o Hostině obrů, což kritizoval David Černý jako "zavádějící název". "Není to žádná hostina, je to prostě zastávka - autobusová i časová. Jsou na ní předměty, které vnímám jako atributy Liberce," řekl. Zastávka má podle něj rušné místo v centru města zpomalit, je i místem zasutých vzpomínek.

Plastika s typickým zeleným povrchem patinovaného bronzu odkazuje na symboly z minulosti a současnosti Libereckého kraje. Předměty připomínají česko-německo-židovskou minulost Liberecka. Prostor díla je na chodníku orámován tmavší dlažbou do tvaru obdélníku.

Základ uměleckého díla tvoří velký bronzový stůl připomínající typické dřevěné stoly oblíbené na Liberecku v 19. století. Historický nábytek inspiroval i pět židlí pod stolem. Kousek od stolu je koš na odpadky ve tvaru obří konzervy s pootevřeným víčkem, které nese typické stopy otvíráku. Vedle koše vystupuje z kamenné zdi část papírového tácku s libereckými párky, opět z bronzu a ve velkém provedení. Na druhé straně od židlí je na žulových kamenech jízdní řád v ozdobném bronzovém rámečku, který připomíná čtyři větve stromu s ozdobou nahoře a odkazuje na tradiční myslivost v kraji. V březnu 2019 jezdily ze Zastávky u zdi autobusy č. 14, 18, 25 a 34 mířící do Ruprechtic, Růžodolu, průmyslové zóny Jih a do Bedřichova. Na prostřeném stolu s ubrusem (tradice textilního průmyslu) se nachází povalený poškozený židovský svícen menora, který připomíná pronásledování židovského obyvatelstva a vypálení staré synagogy 11. listopadu 1938. Stará synagoga stála nedaleko od Zastávky u zdi. V současné době na místě Staré synagogy stojí Nová synagoga (Stavba smíření).

Na celém uměleckém díle je právě uříznutá hlava tím, co vzbuzuje největší nevoli a dohady. Marek Řeháček uvádí ve své knize Liberecké zajímavosti, kniha první, že David Černý připsal na prezentaci projektu, že se jedná o "mouchu na noži v Konrádově hlavě", což Liberečanům připomíná Konrada Henleina, který se narodil v blízkých Vratislavicích nad Nisou.

Na tradici sklářského průmyslu odkazuje skleněná váza a chloubu liberecké botanické zahrady - unikátní sbírku masožravých rostlin - zastupuje mucholapka podivná, která je do vázy zasazena. Kousek od ní je krabička od cigaret a historický německý pivní džbán kriegel s uchem a cínovým víčkem.

(zdroj: Wikipedia)

Marek Řeháček v knize Liberecké zajímavosti, kniha první cituje z webové prezentace Davida Černého k jeho dílu: "Rušná křižovatka zaříznutá do okolního členitého terénu. Auta a lidé tu jen projíždějí nebo procházejí, zastávka autobusu tu má tak málo místa, že ji není skoro vidět. Není to příjemné místo na čekání, každý chce co nejrychleji nastoupit a jet. Snad každý si z raného dětství pamatuje na okamžik, kdy se octl pod jídelním stolem. V přítmí mezi čtyřma nohama jsme se najednou ocitli v novém, nikým nenavštěvovaném světě, který byl bezpečný, intimní, oddělený od ostatního prostoru pokoje. Zvuky tu byly tlumeny splývajícím ubrusem, kdosi neznámý na spodní stranu desky načmáral tajemná znamení a zanechal zatvrdlé žvýkačky. Čekající cestující jsou zataženi do hry na Alenku v říši divů, okolo projíždějící v autech znejistí a kontrolují, nesedí-li ve šlapacím autíčku.