Až do prvních pramenných zmínek z poloviny 16. století musíme pro počátky tohoto významného úseku ekonomických dějin v Liberci vycházet ze znalostí o předcházejícím vývoji města a určitých analogií z jiných měst. Na počátku 14. století stála v místech dnešní radnice dědičná rychta (pozdější čp.183-I) s výsadním právem výčepu. To byla nejstarší hospoda v Liberci existující nepřetržitě až do konce sedmdesátých let 19. století. Při povyšování vsí na města a městečka dávala vrchnost k podpoře jejich hospodářského rozvoje jako součást výsad i povolení vyrábět slady, vařit a šenkovat pivo i dodávat ho do okolních vesnic. Z počátku k tomu měšťané poddanských měst a městeček nepotřebovali ani souhlas vrchnosti." Obdobně tomu bylo nejspíše i při povýšení Liberce na městečko někdy mezi lety 1440—1454. Do té doby se pravděpodobně dováželo pivo z Frýdlantu, kde je doloženo jeho vaření již v roce 1381. Všechny domy v Liberci se staly právovárečnými a základnou pivovarského podnikání jejich majitelů. Ti se střídali ve stanoveném pořadí v podomácké výrobě a šenkování piva. Vaření piva nebylo uznáváno za řemeslo, nýbrž za činnost obchodní. Pivovarnická živnost (tj. volná výroba a prodej neboli šenk piva) se stala významným vedlejším odvětvím měšťanů, které vykonávali vedle svého řemesla z vlastních zdrojů. Museli k tomu mít patřičný prostor s technickým vybavením: sladovnu s prostorným humnem a hvozdem, varnu s pánví (kotlem) a káděmi i sklep. Bývaly tomu uzpůsobeny dispozice domů, hlavně podstřešní prostory dvorních (zadních) částí budov. Primitivní vaření po domácnostech bylo časem nahrazováno koncentrací výroby i se zřetelem k zvětšování jejího objemu ve společných obecních pivovarech, které zřizovaly městské správy k získání důležitých zdrojů k úhradě obecních potřeb. Z této vývojové fáze pochází zmínka o libereckém pivovaru. V urbáři sepsaném 1. července 1552, která je prvním písemným dokladem o vaření a šenkování piva v Liberci. Třicet právovárečných měšťanů se v něm střídalo v pivních várkách ve stanoveném pořadí daném polohou domu. Odvádělo z nich poplatky městu a z každého sudu dovezeného do vesnic i vrchnosti (4 gr.). Stál v blízkosti panského domu a poplužního dvora a mohl být zřízen mezi lety 1537—1552 v souvislosti s rozvodem vody do tohoto prostoru" V roce 1556 dostali liberečtí právovárečníci od frýdlantského hejtmana list, v němž zakazoval všem rychtářům na libereckém panství dovážet pivo odjinud než z Liberce.

Potvrdil právo nuceného odběru jejich piva a jen v případě nedostatku se mělo doplnit z Frýdlantu. Právo várečné bylo vrchností libereckým měšťanům uděleno písemně až privilegiem v roce 1560. Určilo povinnost odvádět poplatek vrchnosti z každé várky a omezilo jejich počet u objektů postavených na parcelách starších právovárečných domů. Měšťané patrně užívali i právo nákupu a prodeje pálenky." V letech 1561-1562 byl v dnešní Rumunské ulici postaven v blízkosti objektu vrchnostenského dvora nedaleko původního nebo v jeho místech nový pivovar s novým rybníkem. (V 17. století byl v tomto prostoru vystavěn panský pivovar.) Pivo se z něj převáželo v sudech do právovárečných domů nebo do nedaleko ležících sklepů vrchnostenského dvora pronajatých měšťanům (tzv. Hofkellern). Počet právovárečných domů postupně narůstal — v roce 1560 jich bylo 36, roku 1579 již 53 a roku 1587 stoupl na 63. Někteří právovárečníci vlastnili i sousední domy, které se v písemnostech objevují jako právovárečné až při jejich prodeji. Právo vařit pivo získávali po dobu výkonu své funkce i městští písaři, kteří bydleli v právovárečných domech. Podle privilegia Melchiora z Redernu ze 25. února 1592 bylo zakázáno dále přenášet várečné právo na domy, postavená na parcelách dosavadních právovárečných domů. Vařilo se téměř výhradně bílé pšeničné pivo, později méně i tmavé ječné. Husté a vydatné pivo bylo běžným každodenním nápojem, který nejen zasytil, ale podával se jako hojivý lék i anal. getikum nemocným osobám včetně malých dětí. Pro jeho vzrůstající spotřebu byl v roce 1595 postaven nový obecní pivovar. Stával v dnešní Náchodské ulici v místech pozdějšího domu čp. 120-IV u můstku přes Harcovský potok, který napájel nedaleký pivovarský rybník.

Důležitým článkem pivní produkce byla příprava sladu v městské sladovně, Nejstarší městská sladovna je doložena v roce 1552 a stála v blízkosti šatlavy u dnešní ulice Lazebnický vrch (v místech pozdějšího již nestojícího domu čp. 131-II). Slad v ní zpočátku patrně nevařili všichni právovárečníci, ale někteří si ho nadále připravovali po domácku nebo prodávali ostatním. V roce 1576 byla postavena nová sladovna v dnešní Široké ulici (čp. 28-III) a v roce 1605 přestavěna na kamennou budovu. Město od té doby na své náklady obstarávalo a nakupovalo suroviny, nechalo připravovat slad najatým sladovníkem a prodávalo ho právovárečníkům. Dohledem nad provozem sladovny byli pověřeni dva správci, kteří k evidenci příjmů a výdajů souvisejících s výrobou sladu vedli sladové rejstříky.

Nejstaršími pohostinskými zařízeními byly v Liberci pivní šenky (Bierschenken), které byly součástí právovárečného domu. Jednalo se zpravidla o největší místnost umístěnou v přízemí domu, do které se vcházelo přímo 2 ulice. Z chodby vedly schody jednak do sklepa, kde byly skladovány pivní sudy, a jednak do patra domu s obytnými světnicemi a pracovními místnostmi pro vykonávání řemesla. Z hospodské místnosti se dále procházelo na dvorek, kde býva Jy umístěny zpravidla odpadní jímky nebo jednoduché záchody. V samotném šenku s podlahou z udusané hlíny bylo rozmístěno několik stolů a lavic a k odkládání oděvů sloužila rozvěšená bidla nebo truhly, na kterých se mohlo také sedět Místnosti byly zprvu vyhřívány a současně i osvětlovány otevřeným ohněm z pecí a krbů, které byly až později z protipožárních důvodů nahrazeny kachlovými kamny. Osvětlení zajišťovaly hlavně louče nebo voskové či lojové svíce, později olejové lampy. Po stěnách šenku byly rozvěšeny nebo v policích rozestavěny pivní nádoby - cínové konvice, později sklenice s poklopem (kor bele), případně i k odměřování správné míry nápoje. V šencích se prodávalo pouze pivo a do zřízení radničního šenku zřejmě i pálenka. Stávaly se místy pravidelných setkávání sousedů-řemeslníků z okolních domů, kteří zde po prácí nacházeli rozptýlení a odpočinek.

Majitelé právovárečných domů se zpočátku v šenkování střídali podle určeného pořadí. S přibývajícím počtem obyvatel stoupal i počet současně otevřených šenků. Nazývaly se podle jmen svých majitelů.'" Někteří měšťané se však zříkali výčepu ve svém domě, jehož prostory potřebovali výhradně ke svému řemeslu. Vznikaly tak šenky, v nichž se čepovalo pivo i jiných osob. Podle dochované evidence poplatku z prodaných sudů z let 1605-1606 a 1616-1617 se tehdy šenkovalo patrně jen ve 45-46 domech. Měsíčně jich bylo v provozu 7-14 a v některých se tak podávalo pivo vícekrát.

Některé právovárečné domy umístěné v samém srdci města, na rynku, nebyly obyčejnými šenky nýbrž regulérními hostinci (Gasthof). S cestováním a obcho» dem byly spjaty zejména zájezdní hostince. Měly oprávnění podávat pivo a kořalku, poskytovat masné a pekařské výrobky i krátkodobé ubytování. Zájezdním hostincem byla výše zmiňovaná bývalá rychta (čp. 183-I), k níž před rokem 1587 přibyl další výsadní dům (čp. 178-I) stojící rovněž v místech dnešní radnice.

Velká obytná místnost hostince byla zpravidla vybavena větším počtem lavic na kterých hosté i spali. Sdílel ji často společně se svými hosty i šenkýř a se svojí rodinou se s nimí stravoval u jednoho stolu. Větší městské hospody disponovaly další obytnou místností v patře vybavenou několika postelemi, na nichž se obvykle směstnalo i více osob. Chudší cestující nebo ti, na které již nezbylo misto přespávali na zemi podestlané slámou.

Pokud byl šenk spojen s řeznictvím, mohlo se v kuchyních u řezníků podávat i maso a rybí pokrmy (tzv. Garküche či Jahrkůche, kuchyně hotových jídel). Liberečtí řezníci se v této zvyklosti střídali každým rokem od 1. dubna. Šenky a hostince zároveň plnily funkci cechovních hospod. Cechovní mistři různých řemesel se scházeli kvůli nejrůznějším záležitostem v hospodách, které právě provozovali členové jejich cechu (tzv. Herbergsvater), a toto právo pak přecházelo na jiné osoby, většinou současně představené cechu. Později si některé liberecké cechy zřizovaly samostatné stálé herberky, ubytovny pro vandrující tovaryše (např. roku 1632 soukeníci). Když vandrující tovaryš dorazil do města, obvykle ihned vyhledal a navštívil hospodu cechu svého řemesla, kde mu byl zdarma poskytnut nocleh a strava.

Liberec jako jiná města usiloval o zřízení správní budovy vybavené šenkem, Před postavením radnice plnil její funkci pozdější dům čp. 136-II v Pražské ulici v průběhu purkmistrovství (1588—1604) řezníka Christofa Hentschela, který V něm podával i víno a pálenku.'* Od roku 1603 se stal nejpřednějšim šenkem radniční sklípek, který byl výsadním vinným šenkem a nalevala se zde i pálenka a obecní pivo (Gemein Bier). Až do roku 1850 jej město pronajímalo a nájemci nemuseli být majiteli právovárečných domů. Městkou radou byli k evidenci příjmů z pálenky, vína a piva i výdajů spojených s provozem sklípku určeni dva správci radničního sklípku, kteří vedli tzv. sklepní rejstříky. Od roku 1603 zavedlo město nový poplatek, tzv. Bierschank, a z každého sudu se odevzdávalo 6 grošů. K provozování sklípku vydala vrchnost roku 1604 tzv. sklepní řád, který umožňoval trestat opilé výtržníky.

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022

Severozápadní část Novoměstského (dnes Sokolovského) náměstí. Napravo od Appeltova domu stojí před přestavbou dvouštítový dům čp. 263-I bývalý hostinec "Zum Strausse" — a vedle něj v čp. 262-1 "Zum Jágerhorn". Druhý dům vlevo od Appeltova domu je čp. 278-1, kdysi od roku 1632 první hostinec na Novém městě zvaný "Zum roten Adler", od roku 1869 Cloinova kavárna. / kolem roku 1870, SM

STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ, dnes náměstí Benešovo, mívalo až do konce 19. století uprostřed starou radnici. V ní byl i tehdy radniční sklípek, hospůdka, kde radní po namáhavých jednáních svlažovali hrdla. Po stavbě nové radnice se samozřejmě přesunul do ní.

Hospody poskytovaly oblíbený zdroj zábavy a jejich pravidelná návštěva se staly zvykem pro obyvatelstvo různých vrstev. Tzv. honorace se scházela v místních hotelech a velkých restauracích, kavárnách a vinárnách. Příslušníci středních vrstev navštěvovali menší restaurace, dobře zavedené hostince a kavárny. Ty byly živnou půdou pro setkávání přátel a známých — spolužáků, členů spolků nebo stoupenců jedné politické strany či umělců aj. Bylo možno se tu v klidu najíst, posedět u sklenice piva nebo šálku kávy, zahrát si kulečník, karty, šachy, přečíst noviny a dozvědět se novinky ze společenského a veřejného života v celé monarchii. Pravidelná setkávání stolních společností patřila často ke společenským povinnostem. Zasedalo se většinou podle určitého zasedacího pořádku, který odrážel osobní a profesní prestiž. Řemeslníci a dělníci vysedávali po práci praVidelně porůznu v hlučných hostincích, pohostinstvích a pivnicích, v nichž se především pilo pivo a hrály karty. Pro vandrující tovaryše a řemeslníky sloužily některé hostince i nadále jako herberky. Pro nejchudší vrstvy byly určeny nálevhy laciných kořalek.

Po vydání spolkového zákona v roce 1867 vznikaly spolky nejrůznějšího zaměření a v Liberci se staly podstatnou součástí německého i českého národního čivota. Přispělo to k zřizování dalších podniků a hospody pak sehrávaly nezaStupitelnou roli v rozvoji spolkového, politického a společensko-kulturního žiVota. Každý z německých spolků a později i politické strany měly k pravidelným schůzkám svoji hospodu s vyčleněnou místností, která mohla sloužit i pro více Subjektů. Ve větších hostincích a restauracích se nově zřizovaly a rozšiřovaly sály a letní zahrady pro taneční zábavy, plesy, hudební koncerty (i vojenských kapel), divadelní a humoristická představení i varieté aj.

I postupně narůstající česká menšina se zapojila do společenského života Liberce. Založila si v roce 1863 spolek Česká beseda a roku 1884 zakoupila spolkový dům (čp. 143-III) s hospodou. Střediskem především dělnické části českého obyvatelstva byla od konce 19. století restaurace "Zum Prater" (Prátr, později Lidový dům, dnes Malé divadlo Aréna) ve Zhořelecké ulici (čp. 344-I) se zahradou. Od roku 1903 sloužila s velkým tanečním sálem s jevištěm rovněž pro ochotnické divadlo.

Pohostinské podniky všech stupňů se vyznačovaly viditelnou snahou se co nejvíce navzájem odlišit a prosadit svojí jedinečností, čemuž měla napomoci i jejich poloha. K přilákání hosta přispívaly vlastnosti hostinského, originalita jeho služeb, národnostní a politické postoje, patriotismus a úcta k vládnoucí dynastii. To vše se projevilo v interiéru hospod a jejich názvech. Pojmenování podle hostinských sice přetrvávalo, ale při jejich střídání se často měnilo. Proto vznikala i neutrální označení podobná domovním znamením nebo podle různých měst, která měla přilákat cizí návštěvníky. Každá hospoda měla, jak tomu je podnes, i svůj lidový název.

Jaké pivo se tehdy točilo v libereckých hospodách? Teprve zákonem z 30. dubna 1869 byl výrobní monopol šlechty a některých měst zrušen a umožnil vznik nových soukromých pivovarů a palíren. Novým zásobitelem piva libereckých hospod se stal od roku 1874 vratislavický pivovar. Některé však i nadále čepovaly Pivo z clam-gallasovského libereckého pivovaru (čp. 5-V). Ten procházel od šedesátých let stavebními a technologickými změnami a v roce 1871 v něm bylo zavedeno parostrojní zařízení. V konkurenčním boji však neobstál, v roce 1882 zrušil výrobu piva a během dvou let rozprodal své zařízení. Roku 1887 byl zbořen a definitivně se tak uzavřela kapitola výroby libereckého piva. Ke zpestření nabídky a přilákání hostů se v některých hostincích čepovalo pivo z jiných pivovarů a ovlivnilo i názvy pivnic. Již v sedmdesátých letech 19. století se krátce čepovala tanvaldské pivo v "Tanwalder Felsenkellerbrauerei" (čp. 112a-I) v Řeznické ulici.

Malorohozecké pivo se podávalo od sedmdesátých let zřejmě do počátku devadesátých let v "Lagerkeller der Kleinrohosetzer Brauerei" (čp. 223-I) a v roce 1900 se uvádí jako výhradní pivo v hostinci "Zur Stadt Nůrnberg" (čp. 103-IV). Od počátku osmdesátých let 19. století se v Liberci objevují plzeňská piva, která pak spolu s vratislavickým převládala. Zrušený pivovar v Liberci nahradilo nakrátko od konce osmdesátých do počátku devadesátých let pivo z clam-gallasovského pivovaru v Nové Vsi (výčep v čp. 51-V v Rumunské ulici). Od osmdesátých let se pilo i litoměřické pivo (v čp. 305-II), jablonecké pivo v "Gablonzer Bierhalle (čp. 29-I), již před rokem 1904 žatecké pivo Urstoff (Pratok) v "Zur Urstoffhalle" (čp. 5-IV), od roku 1904 klášterecké pivo (Klášter Hradiště n. Jizerou) a roku 1914 mostecké pivo lahvové. Rozvoj technologií v chlazení piva umožnil j dovoz cizích piv: po roce 1901 mnichovského piva (Lówenbráu), před rokem 1904 kulmbašského (Kulmbacher Rizzi Brauerei), od roku 1911 jiného kulmbašského (Petzbráu) a od roku 1913 se zmiňuje další pivo z mnichovského pivovaru (Paulaner Bráue, Salvatorenbrauerei). Určitou zvláštností byl výčep schwechaterského a měcholupského piva v pivnici "Klein Schwechater und Michelober Bierhalle" (původně čp. 468-I, dnes čp. 183-I). Zřídil ji v roce 1884 proslulý Anton Dreher ml. (1849-1921), který vedle ní provozoval patrně v letech 1893 až 1903 i s ní spojený hotel a kavárnu "Zentral" s velkou restaurací. Patřil tehdy k největším pivovarským producentům a exportérům piva na světě a dodával pivo na císařský dvůr. Jako jeden z prvních zavedl umělé chlazení piva, které ho umožnilo ve speciálních vagonech přepravovat i na velké vzdálenosti. V Liberci však nebydlel, byl pouze nájemcem objektu. Od devadesátých let 19. století se v běžné nabídce prodeje potravin rozšířilo i lahvové pivo. V těchto letech dosáhl Liberec i svého vrcholu v počtu pohostinských podniků (nepočítaje výlučné vihárny a nálevny pálenky), kdy se jich tu v roce 1895 nacházelo 162. (Ke srovnání uveďme údaje z jiných let: 1871 — 123, 1877 — 130, 1882 — 141, 1887 — 157, 1900 - 156, 1910 — 148, 1914 — 144, a počet obyvatel: 1869 — 22 394, 1890 — 30 890, 1910 — 36 350.) Vedle podniků vyšší úrovně, které nabízely vedle piva a kávy také víno, byly oblíbené i samostatné vinárny. Na dnešním náměstí Dr. E. Beneše byla ve druhé polovině 19. století navštěvována vinárna v čp. 2-I , Zur goldenen Weintreibe" ve Valdštejnské ulici v čp. 330-II "Esterhazykeller" a od konce 19. století v Zámečnické ulici v čp. 39-IV "Sůdtiroler Weinkeller". Nabízela se v nich Většinou vína rakouská a z Porýní.

Druhá polovina 19. století se vyznačovala napodobováním velkoměstského životního stylu a společenského života Vídně, který se stal vzorem nejen při přestavbě města, ale i v pohostinských zařízeních. V libereckých lepších podnicích se vařila vyhlášená jídla podle vídeňské kuchyně a podávala se vídeňská káva, po Liberci jezdily "vídeňské" fiakry. Některé podniky však kladly stále důraz na staroněmeckou tradici a vyjadřovaly ji i ve svém názvu a interiéru.

Přetrvávala velká soustředěnost hospod zejména v centru a u velmi frekven+ tovaných ulic, kterými se přicházelo na městské trhy, a v jejich okolí. Pozastavme se u některých z nich. Nejvíce (9) jich bylo roku 1918 v tehdy ještě velmi zastavěné a živoucí Frýdlantské ulici. Nejstaršími byly "Zum goldenen Engel"  (čp. 227-I), uváděna již roku 1794, a od roku 1836 "Zur Stadt Friedland" (čp. 337/I). Od osmdesátých let 19. století "Elger's Restauration" (čp.241-I), kde se v roce 1905 uvádí masná tržnice. Němečtí nacionálové se scházeli od počátku devade. šátých let ve sklípkovém hostinci "Kronkeller" (dnes Frýdlantská 183/2, později hám známá vinárna "Jadran") s interiérem v německém stylu s obrazem Otty Von Bismarcka. Čepovalo se tu i trutnovské pivo. Od roku 1897 zde existovala Vegetariánská jídelna "Thalysia" (čp. 210-I). Na konci ulice (dnes v ulici Ruprechtické) stál od roku 1872 hostinec "Zum Erzherzog Stephan" (čp. 390-I). Několik hospod bylo zřízeno v navazující Ruprechtické ulici. Na konci městského katasttu zde existovala od devadesátých let "Zum Egerlánder" (původně čp. 588-I, dnes hospoda "U Jelena" s čp. 745-XIV).

Na dnešním náměstí Dr. E. Beneše ustoupily v roce 1888 stavbě nové radnice staré zájezdní hostince s romantickými názvy. U dvou z nich se přenesly do nově vzniklých pohostinských zařízení. Hotel "Zu der Stadt Wien" byl v roce 1888 nově zřízen v čp. 520-1 v dnešní Sokolské ulici a v roce 1911 zanikl. Název "Zum Kannl" převzal v roce 1897 hostinec v čp. 16-II (dnešní Lazebnický vrch). Na mís" tě zbořeného hostince "Zur Kette" (čp. 1-II) byl postaven a roku 1908 otevřen ho" tel "Schienhof" (čp. 2-II, dnes "Praha"). V jeho křídle v Železné ulici byla v letech 1912-1918 provozována samoobslužná restaurace ("Automaten-Restaurant"). Spolu s obdobným zařízením v Moskevské ulici v čp. 24-IV ("Kaiser-Automat") z let 1911-1918 patřily k nejpřednějším restaurantům tohoto druhu v Čechách. Na východní straně náměstí pod podloubím byla vyhlášená starobylá hospodá "Zum Kaiser von Oesterreich" (čp. 3-IV) uváděná již v roce 1792. V radnič ním sklípku (1-I) chodili návštěvníci na oblíbené koncerty vojenské hudby.

O něco dále v Sokolské ulici byl v devadesátých letech nově postaven tehdy největší hotel "Reichshof" (čp. 162-I) se salonem a letní verandou. Na dnešním Nerudově náměstí se stal hostinec "Zum schwarzen Ross" (čp. 108-1) na přelomu osmdesátých a devadesátých let hotelem. V roce 1900 se v reklamních tiscích uvádí v jeho prostorách "Reichenberger Singspielhalle" s každodenními představeními umělců a od roku 1907 zajišťoval kromě vypřažení koní i garáže pro automobily. Pivnice, od roku 1910 s názvem "Zum Markthalle" (čp. 101-II), ze sedmdesátých let slouží podnes (Neptun). Také na dnešním Sokolovském náměstí A v jeho okolí bylo několik vyhledávaných pohostinských podniků. Oblíbenosti se těšila stará pivnice, od roku 1907 6 názvem "Zum Nůrnberger Bierstübel (čp. 305-I), známá předtím od roku 1824 a později jako "Zum goldenen Lamm' a v blízkosti ní od konce devadesátých let "Zum goldenen Adler" (čp. 294-II). Ve Větrné ulici v jednom z valdštejnských domků existoval "Zur Stadt Petersburg" (čp. 265-I) z přelomu padesátých a šedesátých let 19. století, blízko něj od osmdesátých let málo známá hospoda "Zur Stadt Gablonz" (čp. 281-II. Na náměstí byl proslulý restaurant a kavárna "Zum Kronprinz Rudolf" v nově postaveném domě Společenstva soukeníků (čp. 312-II, dnes Budvarka) s nádhernou zahradní restaurací, kde se podávalo i bavorské pivo. Nazván byl takto v sedmdesátých Jetech na počest návštěvy korunního prince Rudolfa (1858—1889) v roce 1871. Na protilehlé straně v ulici Tovaryšský vrch stála stará hospoda z konce 18. století "Zur Schwarzen Báren" (čp. 236-I).

V nedaleké Valdštejnské ulici stávala rovněž hospoda z konce 18. století "Zuí Kreuzschánke" (čp. 290-II), v níž byla od roku 1910 lékárna. O kousek dále "Zum Herzog Wallenstein" (čp. 282-II, dnes restaurace Valdštejnská), krátce po zřízení v devadesátých letech 19. století hotel s letní zahradní restaurací a verandou, kdé se čepovalo i žádané jablonecké pivo "Bock-Bier". V blízkosti něj poněkud stranou ve Studniční ulici stojící "Zur Paulushöhe" (čp. 225-II, dnes Club-Bar Opera) z poloviny 19. století si zachoval starobylý ráz podnes. V Chrastavské ulici byl zřízen v sedmdesátých letech hostinec "Zur Krone" (čp. 316-II, dnes hotel Eden).

K ulicím s velmi čilým ruchem a několika pohostinstvími patřila i dnešní Moskevská. Od roku 1908 se v nově nazvaném hostinci "Zur Pilsener Hütte (čp. 13-IV, dnes restaurace Plzeňka — Duli) čepovalo pouze plzeňské pivo. Je to jediný původně právovárečný dům (1552-1622), který po obnovení nejprve jako vinárny slouží nepřetržitě od roku 1851 dodnes a je s ohledem na svou minu" lost nyní nejstarší hospodou v Liberci. V hotelu ze sedmdesátých let "Zur Eiche (čp. 27-IV) se uskutečnilo 5. června 1896 první představení kinetoskopů. Hostinec "Union" (čp. 32-IV) z šedesátých let, uváděný již v roce 1871 jako hotel, měl od roku 1893 elektrické osvětlení. Roku 1898 byl přejmenován na "Reichenberger Hof" a jako hotel první třídy s velkou jídelnou, sálem, kavárnou a zahradní restaaurací s verandou sloužil do roku 1908. O něco dále stával starý hostinec od roku 1906 s názvem "Zum goldenen Stern" (čp. 148-IV), v němž byla hospoda již roku 1792. V Pražské ulici si až do roku 1936 uchovala starobylost hospoda "Sandwirt" (15-III). Na tehdy ještě z obou stran obestavěné ulici Na Perštýné stála hospoda z poloviny 19. století, od roku 1906 zvaná "Zur Stadt Röchlitz" (čp. 249-IV), nedaleko ní "Zur Stadt Olmötz" (čp. 254-IV) a hospoda z šedesátých let později pojmenovaná "Zur Liebigshöhe" (čp. 354-IV). , Také zřizování pošt přispívalo ke vzniku oblíbených restaurací a kaváren. V dnešní Felberově ulici měl zajímavou historii podnik tohoto typu "Zur Post" (čp. 4-V). Existoval v letech 1865-1894 v blízkosti pošty, která byla od roku 1864 umístěna v již nestojícím čp. 2-V. Setkávali se tu liberečtí obchodníci a podnikatelé, kteří zde trávili čas čekáním na poštovní vozy a nejnovější zprávy Byla zde zvláštní místnost pro stolní společnosti a spolky, k dispozici byl široký výběr domácích a zahraničních novin, konaly se tu koncerty a zábavy.

Po stavbě nové poštovní budovy se kavárna pod názvem "Kaffee Post" a její klientela přemístila kolem roku 1900 do trojdomu (čp. 584-1) naproti divadlu. Nedaleko Felberovy ulice byl otevřen roku 1905 nový luxusní hotel "Zum goldenen Lówen" (129-V), který nahradil původní hotel v dnešní ulici 8. března (čp. 19 V) se zahradou a verandou. Starobylý vzhled si zachovávaly hospůdky a šenky V okolí dnešního Papírového náměstí.

S pokračující výstavbou se síť pohostinských podniků rozšiřovala i do okrajových částí. Ulice od nádraží (dnešní třída 1. máje) se stala postupně jakousi vstupní branou do města a jednou z hlavních dopravních tepen Liberce. Prostor podél ní se směrem k nádraží až do konce 19. století zastavoval a vybavoval hovými pohostinskými zařízeními s hotely. Nejstarší byla nádražní restaurace ("Bahnhofrestauration" čp. 344-III) z roku 1859 s venkovní zahradou. Na třídě 1. máje stál do roku 1906 starý hostinec "Zur Gartenlaube" (čp. 148-III) z poloviny 19. století s krásnou zahradou s prosklenou verandou. Blízkost nádraží vedla ke zřízení několika hotelů: v letech 1893-1903 "Habsburger Hof" (čp. 70-III), od roku 1896 "National" (čp. 336-III) a od roku 1907 "Zum goldenen Hirsch" (čp. 363-III, později známý jako "Terminus"). Nedaleko nádraží v dnešní Nákladní třídě byl otevřen roku 1897 hotel "Zum Bahnhof" (čp. 396-III), kde se podávalo i bavorské pivo. Rovněž v poněkud odlehlé části za nádražím se postupně rodila nová obytná zóna s hospodami. Nejstarší byl od roku 1860 v dnešní Cechovní ulici nechvalně známý nevěstinec "Zur Stadt Berlin" (čp. 352-III, pozdější "U Ducháčů"). Další vznikly v devadesátých letech v Hanychovské ulici, z nichž "Gross Reichenberg" (čp. 401-III, dnešní Velký Liberec) trvá od roku 1902 dodnes.

Velmi oblíbené byly výletní hostince a restaurace v odlehlejších místech od centra, v nichž hosté s rodinami završovali nedělní vycházky posezením ve stinných zahradách. Konec 19. a počátek 20. století se označuje za zlatý věk výletů. Vyhledá" vána byla zahradní restaurace "Belvedere" (čp. 425-D), otevřená v roce 1874, nazývaná již 1896 "Volksgarten". V roce 1900 ji koupilo město a na jejím místě pak postavilo novou restauraci "Volksgarten" (dnešní Lidové sady), otevřenou v roce 1901. Stala se cílem výletů, procházek i velkých shromáždění a nejrůznějších kulturních vystoupení. Vyhlášená byla letní restaurace "Stadtwáldchen" (Městský lesík), postavená v roce 1873 v blízkosti pozdější zoologické zahrady na katastru Ruprechtic. Na cestě k nim lákaly výletníky další podniky. Již na začátku osmdesátých let stál v dnešní Masarykově třídě hostinec od roku 1908 nazývaný "Reichenberger Hůtte" (čp. 438-I, dnešní hotel U Jezírka). Liberečané v letním období s oblibou navštěvovali také několik hostinců naproti parku císaře Josefa (Kaiser Josef-Park, dnes Park Petra Bezruče) v místní části zvané Sedmidomky (Siebenháuser), patřící tehdy k Starému Harcovu. Krátké trvání (1902-19037?) mělo pohostinství "Kaiser Josef-Park", lidově zvané "Meiningers Gastwirtschaft" (dnes přestavěný objekt čp. 1281-I v Riegrově ulici) s malou koncertní síní, letní zahradou s verandou a kuželnou. Navázalo na něj vedle stojící Meiningerovo Variete Kaiser Josef-Park" (v místech dnešního čp. 1280-I), provozované patrně od roku 1904 a ještě po roce 1909. Podávalo se tu pivo a každý večer konala velká estrádní vystoupení různého druhu. Nedaleko něj nabízel "Restaurant (Kaffee) Kurhaus" (dnes čp. 1278-I) s krásnou stinnou zahradou i lázeňské služby.

Také podél dnešní Husovy ulice na cestě do Harcova vzniklo po stavbě nemocnice několik hostinců. Na začátku ulice to byly v devadesátých letech "Zur Glastafel" (čp. 24-I) a "Zur Stadt Lemberg" (název od roku 1915, později znám jako "U Krvavé hnáty"), o něco dále v šedesátých letech 19. století "Vereinshale" (čp. 348-I), kde Průmyslový vzdělávací spolek vybudoval dva velké sály a zahradu.

Poslední zřizovaná pohostinská zařízení v Liberci před vypuknutím války souvisela s další novou výstavbou. Hostinec "Zur Stadt Braunau" (čp. 437-IV) byl otevřen v roce 1912 na dnešním náměstí Pod Branou během další fáze výstavby tzv Liebiegova městečka. Měl velkou zahradu s kuželnou, byl vybaven elektrickým osvětlením a vytápěn plynem. "Gastwirtschaft und Kaffee Kranich" (čp. 635-ITI) bylo v roce 1913 otevřeno v Americké ulici v sídlišti Jeřáb. První světová válka vpůsobila určitou stagnaci i přerušení provozu některých hospod. V roce 1915 bylo pro pohostinství nařízeno omezení maloobchodního prodeje masa a přípravy masných jídel. Snížila se rovněž výroba piva a zkracovala denní doba, po kterou se mohlo čepovat. Posléze se určilo, že každý host má nárok na jednu sklenici piva. Zánik monarchie znamenal konec významné etapy v dějinách pohostinských podniků. Po roce 1918 prošlo pohostinství dalším vývojem, v němž se navazující období až do roku 1938 ještě považuje za pokračování klasického "zlatého věku" Vytratil se ovšem definitivně duch předchozí doby a odstranilo se vše, co připomínalo monarchii, včetně názvů a interiérů hospod.

V roce 1918 existovalo v Liberci 142 hospod (nepočítaje pouhé vinárny a nálevny destilátů). Do dnešních dnů se těchto domů dochovalo 69 z velké části již přestavěných a u pěti zbořených stojí na jejich místě nové objekty se stejným číslem popisným. Z nich poskytuje pohostinské a gastronomické služby 23 objektů. Ostatní odplavila vlna mohutných společenských změn, které nastaly Výměnou obyvatelstva po roce 1945. Zcela z paměti se tak vytratily původní německé názvy starých libereckých hospod a jen některé se uchovaly v českém překladu. Smutnou kapitolu představuje jejich velké uzavírání a likvidace demolicemi v období 1950-1989. Novou éru zažívá toto podnikání od roku 1990, kdy se některé budovy nově opravily i pro účely pohostinství.

zdroj: Liberecké hospody do konce C.K.monarchie , 2022