František Peterka

(17. března 1922 Praha - 25. listopadu 2016 Liberec)

Od mládí rád sportoval a chtěl se stát učitelem tělocviku, vzpěračem a olympionikem. Po absolutoriu obchodní školy studoval herectví na Pražské konzervatoři.

Hercem, jak František Peterka přiznával, se stal jen nedopatřením. Na prvním místě byl u něj vždycky sport. Toužil být učitelem tělocviku, vzpěračem a olympionikem. Když byl mladý a nechal si od jedné věštkyně číst z ruky budoucnost, oznámila mu, že tento sen se mu nikdy nesplní, ale stane se úspěšným umělcem. Přestože se proti osudu vzpíral, nakonec se její věštba skutečně naplnila. Napomohla tomu tak trochu jeho sestra, která ho přihlásila na konzervatoř, aniž by s ním předtím cokoliv konzultovala. Studium mu vůbec nešlo a dokončil ho jen s velkým sebezapřením.

Po jejím dokončení pracoval jako úředník v pojišťovně a stále toužil po tom stát se úspěšným vzpěračem. Shodou příznivých náhod však získal své první divadelní angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde nakonec zakotvil na delší dobu.

"Začal jsem se pak živit jako telefonista v pojišťovně a po práci jsem každý den chodil vzpírat. Jednoho dne mi přišel dopis ze Slováckého divadla, že mě viděli hrát v absolventském představení konzervatoře a že jsem se jim tak líbil, že mě chtějí. Nakonec jsem do Uherského Hradiště odjel, ale to jen proto, že jsem potřeboval peníze na novou činku. A od té doby už se to se mnou vezlo," popisoval s úsměvem Peterka.Když mu začaly přicházet nabídky na filmování, vždycky si kladl jednu podmínku. "Musela se mnou jet i činka, jinak jsem odmítal natáčet. Tenkrát jsem cvičil každý den, nemohl jsem bez toho být, tak jsem alespoň posiloval v autě," vysvětloval herec.

Další jeho hereckou štací se stalo Divadlo F. X. Šaldy v Liberci.

Byl hercem s výrazným komediální talentem, který v českém filmu debutoval ve snímku Černý prapor z roku 1958, další hlavní roli si zahrál v nepříliš známém a úspěšném snímku Chlap jako hora z roku 1960.

Mezi jeho nejznámější filmové role patří série komedií Zítra to roztočíme, drahoušku...! a Co je doma, to se počítá, pánové..., kde hrál manžela Ivy Janžurové, po boku Karla Augusty a Heleny Růžičkové si zahrál ve filmu Příště budeme chytřejší, staroušku! (všechny snímky v režii Petra Schulhoffa).

Zaujaly i některé jeho repliky z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!, kde ztvárnil trenéra juda Tulpacha.

Hrál také v televizním seriálu Arabela (seriál), kde vytvořil postavu českého Fantomase. Výrazná byla jeho postava Krakonoše v hrané večerníčkové sérii Krkonošské pohádky, kde vystupoval společně s Iljou Prachařem, Jaroslavem Satoranským, Zdeňkem Řehořem a Hanou Maciuchovou.

V roce 2001 ve věku 79 let utrpěl velmi vážný úraz, když ho srazil automobil. Po sérii několika desítek operací a třech letech pobytu v liberecké nemocnici jeho sportem trénované tělo přežilo i tuto nepříjemnost.

Zemřel hodinu před půlnocí 24. listopadu 2016 v hospici sv. Zdislavy v Liberci ve spánku ve věku 94 let. K poslednímu rozloučení došlo 1. prosince 2016 v obřadní síni libereckého krematoria.

V roce 1997 obdržel František Peterka Medaili města Liberce za občanské zásluhy.

V listopadu 2016 mu město Liberce udělilo Čestné občanství. Tehdejší primátor Tibor Batthyány udělení pocty navrhl pouhý den předtím, než Peterka zemřel.

V roce 2020 nechalo vyrobit město Liberec, na počest zesnulého herce, bronzovou bustu, která byla umístěna v prostorách liberecké radnice. Autorem busty je sochař a výtvarník Jiří Gdovín.

(zdroj: Wikipedia)

Komentář Leony Pokorné - Pan Peterka s manželkou a oběma dětmi bydlel na Františkově v Nové ulici naproti letišti. Já tam bydlela od r. 1962,bylo mi 5 let. Když se rozvedli cca v r. 1970 odstěhoval se i s Michaelou pod nádrží do paneláku, odtamtud se cca 1973-5 odstěhoval na Perštýn a potom teprve se přestěhoval na Dobiášovku naproti Penny a tam ho navštěvoval "malý" Míša, kterému pomáhal trošku na sobě pracovat - trénoval ho.

František Peterka, herec s duší sportovce

Uvnitř činžovního domu na libereckém sídlišti, kam jsem byla pozvána, stojím teď s Františkem Peterkou u okna jeho bytu a společně se kocháme výhledem na Ještěd. I když přiznám se, že více než samotný Ještěd mě fascinuje vedle mě stojící herec.

Pane Peterko, jak to, že vypadáte pořád tak stejně? A k tomu ty černé vlasy.
No, řeknu vám, je to otrava to barvení vlasů, a co teprve sehnat ten správný odstín. (smích)

Vy si ze mě děláte legraci, viďte?
Tak dobře, už nebudu. Vlasy mám po mamince. Je to dar od Boha. Moje maminka se dožila 98 let a až do posledku měla také spoustu krásných, tmavých vlasů.

Máte sklony k dlouhověkosti.
Ano, babička se dožila 94 let a tatínek 74, ale stejně je všechno řízeno osudem. Když mi bylo asi 19 let, tak mně a mému kamarádovi hádala cikánka z ruky. Všechno, co mi řekla se vyplnilo, včetně divadla a herectví. Také mi řekla, že budu dvakrát ženatý, budu mít dvě děti, a dokonce mi předpověděla i těžký úraz nohou a dlouhodobý pobyt v nemocnici. Já to tehdy vůbec nebral v úvahu, ještě jsem se zeptal: "A to tam jako umřu?" Byl jsem mladý, všechno se zdálo tak neuvěřitelné a vzdálené.

Je tomu deset let, co jste utrpěl vážný úraz nohou, zezadu do vás narazil automobil. Ten pobyt v nemocnici byl pak opravdu hodně dlouhý.
Dlouhé tři roky. Celkem jsem prodělal čtyřicet operací, vážnější i méně vážné. Hodně už se o tom napsalo. Myslel jsem, že už nikdy nebudu chodit. Kvůli vleklé infekci mi dokonce hrozila i amputace. První rok jsem se denně modlil, abych zemřel, nechtělo se mi už žít. Zbylé dva roky jsem pak strávil v léčebně pro dlouhodobě nemocné a na rehabilitacích. Psychicky jsem se s tím pomalu vyrovnával.

Doktoři a sestřičky na vás určitě dodnes rádi vzpomínají.
Byl jsem tam už takový inventář. Také na ně rád vzpomínám. Když mi třeba sestřičky při odchodu říkaly, že se jim bude po mně stýskat, tak jsem jim odpověděl, že jsem tam byl sice se vším naprosto spokojený, ale kvalifikoval bych to jako "fešácký kriminál". (smích) Také bych nerad některou z nich shazoval, ale musely mě mít opravdu velmi rády, poněvadž všechny do jedné mě "požádaly o nohu". Denně mi ji totiž musely čistit a desinfikovat. (smích)

Velkým rozptýlením jste byl jistě i pro pacienty.
To ano. Jednou si mně například jedna pacientka postěžovala: "Víte, pane Peterko, já mám obavu, že mně tady vůbec nepomohli." A já jí na to povídám: "A co se divíte? Cožpak jste si nevšimla toho nápisu hned před vchodem do nemocnice: Kdož sem vcházíte, odložte všechny své naděje..." A ona mně to chudina uvěřila, ještě se tam běžela podívat. (smích)

Vy jste neuvěřitelný! Pořád samá legrace. Ostatně tu jste rozdával i nám filmovým divákům. Filmování však předcházelo napřed divadlo. Čí zásluhou?
Mojí ne. Na tom všem má zásluhu moje sestra. Byla o deset let starší a byla to taková prodloužená ruka maminky, které jsem se narodil až v jejích 38 letech. Jednou si na mé chování stěžovala kantorovi, kterého jsme měli na základní škole na kreslení. To byl předmět, který mě moc bavil, jinak ze všeho ostatního jsem míval špatný prospěch. Například dodnes nepochopím, že vždy, když bylo nějaké výročí, jakékoliv, ať už narozeniny pana prezidenta nebo založení republiky, tak jsem recitoval básničku. Byl jsem pořádně naštvaný, poněvadž to měli recitovat školní premianti, proč já? Ale ten učitel ve mně asi objevil nějaké vlohy, poněvadž při té stížnosti mé sestře poradil, ať to se mnou zkusí na konzervatoř. A tak mě tam přihlásila. Všechno za mě zařídila. Přinesla mi, co se mám naučit, neptala se ani co, a přinesla rovnou knížku Moliéra - Zdravý nemocný. "Něco si z toho vyber," a já si vybral Toinettu - služku (smích). A pak ještě Shakespeara - Marka Antonia, myslím, že řeč nad mrtvým Ceasarem. A k tomu ještě nějakou básničku.

Narodil jste se v Praze, tak jen upřesním, že jste se hlásil na pražskou Státní konzervatoř... a přijali vás.
Zkoušky jsem dělal v roce 1941. Z šesti set uchazečů nás přijali třicet! I na konzervatoři jsem míval většinou nejhorší prospěch. Během půldruhého roku tři postupné zkoušky. Paní profesorka Iblová se mě ptala: "Pane Peterko, jak je možné, že vy jste během ročníku tak slabý a na zkouškách pak excelujete?" No protože jsem se ve třídě před spolužáky strašlivě styděl! V samotném divadle jsem pak už byl jako ryba ve vodě. To bylo jiné prostředí.

Začínal jste v divadle v Uherském Hradišti, v Praze nebylo místo?
Tenkrát, když jsem začínal, ředitelé oblastních divadel k sobě lanařili mladé herce. Takže člověk než zakotvil, prošel si řadou angažmá po celé republice. Já jsem začínal v Uherském Hradišti, kde jsem strávil čtyři roky, poté tři roky v Liberci, dva roky v Olomouci a nakonec opět v Liberci v divadle F. X. Šaldy. V Liberci jsem pak už zůstal a usadil se tu natrvalo.

Prý jste měl i nabídku z pražského vinohradského divadla.
V roce 1949 jsem se zúčastnil druhého ročníku celostátní soutěže všech divadel, takzvané divadelní žatvy. Komise kritiků a diváků musela za tři měsíce zhlédnout asi šedesát představení. Obodovali si každého herce a já se dostal mezi sedm nejlepších mužských hereckých výkonů. Spolu se mnou byli vyhodnoceni: Pešek, Prokoš, Bagár, Lampa, Lackovič a Króner. Já jsem získal cenu za roli ve hře Odvety od polského autora Kruzskowského. A vinohradské divadlo okamžitě projevilo zájem, jenže já cukl. Nebyl jsem si jistý, že chci hrát divadlo. Celý svůj život jsem preferoval sport. Na druhou stranu, tohle ocenění mě opravdu zviklalo. Na Karlově univerzitě byla totiž už druhým rokem otevřena profesura tělocviku, chtěl jsem si podat přihlášku, ale nakonec jsem si ji nepodal.

Divadelní úspěch vás zviklal?

Ano, ale pak jsem si řekl, no tak já můžu vlastně trénovat pořád, a to divadlo dělat přitom. Svědomí však mám čisté. U žádné role jsem nikdy nic neodbyl, jen jsem si pořád nebyl jistý, zda to chci dělat. Moje sestra mi říkala: "Co by za to jiný dal!" Já vím, ale ten vnitřní boj mezi činkou a herectvím se ve mně odehrával pořád. Chtěl jsem zůstat u sportu, dělal jsem těžkou atletiku - disciplinu vzpírání. Mým snem bylo dostat se i na olympiádu. Zdvihal jsem 120 kilo, a kdybych se byl dostal nad tu metu 130, 140 kilo, tak jsem od divadla odešel. Jenže vše už bylo předurčeno. A také... v té době bylo těžké uživit se sportem.

Takže jste hrál divadlo a ve volných chvílích vzpíral.
V každé volné chvilce. Činky jsem s sebou třeba vozil i do divadla a posiloval o přestávce.

Vzpíráním jste si vypracoval skvělou postavu, díky které si vás všimli také filmaři. Navíc svým vysokým vzrůstem (186 cm) jste byl v té době ojedinělý. Připomeňte mi, ve kterém filmu jste debutoval?
Svou první roli jsem dostal ve filmu, který se jmenoval Milujeme. Byl to strašný film a já jsem v něm byl ještě strašnější. (smích) Nicméně jsem byl v té době asi nejdražším hercem v republice, poněvadž jsem tehdy ještě bydlel v Uherském Hradišti a každý den jsem létal letadlem z nedalekých Otrokovic do Prahy. Pak přišla další role ve filmu Únos. Nebyla o moc lepší než ta první. Bylo nás tam asi deset uprchlíků a já hrál jednoho z nich.

Klíčovou však už můžeme označit roli Petra ve filmu režiséra Vladimíra Čecha - Černý prapor. Film se natáčel se v roce 1957 a na tu dobu se jednalo o poměrně odvážný žánr, než na jaký byli diváci doposud zvyklí.
To ano. Děj začíná přistáním letadla na ruzyňském letišti, jímž se vrací domů bývalí příslušníci cizinecké legie, kteří bojovali na francouzské straně ve Vietnamu. Ten příběh je vlastně o jednom z těch, kteří se už nevrátili.

Kdo ten film viděl, jistě mi dá za pravdu, že srovnání vašeho "Petra" s takovým pozdějším Arnoldem Schwarzeneggerem je opravdu na místě.
Později mě s ním opravdu porovnávali. Na základě tohoto filmu mi pak bylo také soustavně nabízeno angažmá na Barrandově, ale já jsem ho soustavně odmítal, narušilo by mi to můj trénink doma. Působil jsem jen externě. Nicméně nabídky přicházely čím dál častěji a s nimi i přibývající závist. Kolega mi třeba povídá: "O tobě tady koluje fáma, že jinou roli než hlavní nevezmeš." Byla to pravda, ale já neměl důvod to odmítat. Proč? Když už teda jdu filmovat a "musím", tak ať ta role stojí za to. Já měl doma celé stohy filmů s nabídkami, tak proč bych si nevybral? Ty pomluvy mě sice rozčilovaly, ale s tím nic nenaděláte. Prostě vedlejší nabídky nepřicházely, přicházely převážně hlavní. Málokterému herci se poštěstí si role vybírat, ale každý by byl za to vděčný. Přes pomluvy jsem se přenesl.

To je dobře, jinak bychom neviděli vaši excelentní roli boxera Bečváře ve filmu režiséra Vojtěcha Jasného Přežil jsem svou smrt (1960).
Vy ten film znáte? K tomu filmu mám řadu vzpomínek! Byl to příběh z tábora smrti, natočený podle skutečné události. I když samotný děj není nijak veselý, mám veselou příhodu s Vladimírem Menšíkem, který měl v tom filmu také jednu z významných rolí. Hrál kápa, který mi chtěl pomoci, a byl pak místo mě zastřelen. No a jak tam nosíme ty těžké balvany, tak při záběrech málokdo věděl, že ten téměř padesátikilový kámen, který jsem nosil na zádech, byl opravdový. Já jsem to tak chtěl, jinak bych musel předstírat, jak je to těžké, a to jsem nechtěl. Chtěl jsem, aby bylo moje hraní opravdové, a tak i ten balvan byl pravý. A v okamžiku, kdy mi měl Menšík s tím kamenem pomoct, tak se zděsil a zařval: "No co to jééé? Tohle Ty nosíš? To já nosit nebudu!" A museli mu přinést latexový. (smích)

Když už jsme u Menšíka, on byl vynikající komik a vypravěč, ale to samé můžeme vlastně říci i o Vás. I když vás nebylo všude plno jako jeho, přece jen, když už jste se v nějaké komediální roli objevil, zůstal jste v paměti navždy.
Ale, to je snad trochu nadnesené.

Není, skromnost stranou. Vždyť jen při vyslovení komedií: Příště budeme chytřejší, staroušku, Jáchyme, hoď to do stroje, Zítra to roztočíme, drahoušku, Co je doma, to se počítá, pánové... atd. máme ihned chuť se na ně podívat znovu. Třeba vaše dvojka s Ivou Janžurovou je nesmrtelná. Jako byste k sobě patřili od narození. Nežárlil na vás její manžel?
Ona v té době ještě nebyla vdaná. Ale když jste vzpomněla paní Janžurovou, kdysi v jednom bulváru vyšel takový nesmysl: Krakonoš Peterka v nemocnici zlobil, chtěl do postele Janžurovou. Vtip byl v tom, že ta zpráva přišla asi s tříletým zpožděním, neboť já byl v té době už z nemocnice dávno doma. Proč to ti lidi píšou? To nemají o čem psát? Víte, tohle mně strašně vadí, jak si někteří vymýšlí. Nechápu, proč to dělají. Vždyť tím hrozně ubližují ostatním. A jinak Iva Janžurová - to je vynikající komediant! (smích)

Který z vašich filmů máte nejraději?

Černý prapor a možná ještě s Augustou Příště budeme chytřejší, staroušku, tam jsem si to natáčení skutečně užil. Třeba ta zlodějská hantýrka, kterou tam používám, ta je podle skutečné postavy. Kdysi jsem čekal v nádražní restauraci na vlak, a tam chodí různé typy lidí, však to znáte. No a vždycky když mě viděli, hned mě poznali a hlásili se ke mně jako staří známí: Nazdááár, Peterkááá! No a jednoho z nich, tedy tu jeho hantýrku, ale třeba i gesta a pohyby, jsem pak použil i do toho filmu. Aby to bylo opravdové. To mě fakt bavilo.

Nás taky. A nesmíme zapomenout zmínit ani dětské diváky, které jste si získal nesmrtelnou rolí večerníčkového Krakonoše. Jak jste k té roli přišel?
Výtvarník toho večerníčku navrhl, že to musí hrát velký chlap, jehož pohled by měl vzbuzovat respekt, ale zároveň i důvěru, aby se ho děti nebály. Tehdy režisérka Věra Jordánová řekla, že okamžitě věděla, že Krakonoše bude hrát Peterka.

Večerníček má ve třech sériích celkem 20 dílů. To znamená spousta času stráveného se skvělými herci a štěstí na krásnou práci.
To štěstí jsme opravdu měli, a to doslova, neboť současně v té době, kdy vznikala druhá série Krkonošských pohádek, se také natáčel film pod názvem Vítězný lid. Hrálo v tom neskutečně mnoho herců, a ti tehdy zabrali snad všechny šatny. Mně ta moje zůstala a ptal jsem se Prachaře, kdo je v těch ostatních šatnách. A on na to: "No přece vítězný lid..." (smích) A jednou, to už jsem byl nalíčený jako Krakonoš, jsem se na chodbě setkal s Pleskotem, který hrál Beneše, a jak jsem tam tak stál v té masce Krakonoše, tak jsem před ním hluboce smekl. Na to vyběhla z šatny i Maciuchová, Řehoř a všichni další, a každý před ním udělal nějaké to pukrle. A Pleskot na to: "Vy blbouni, vy ani nevíte, jak vám ty vaše pohádky závidím." Takže štěstí jsme opravdu měli. (smích)

Poznávají vás i dnešní děti na ulici?
Poznávají. Například nedávno ke mně přiběhl opravdu velký houf dětí a jedno z nich povídá: "Pane, je to pravda? Eržika říkala, že jste ten "K r k o n o š"?" směje se K r a k o n o š.

"Pane Krakonoši", byl jste úspěšný ve filmu, v divadle i v televizi. Kdybyste měl zpětně zhodnotit: Hrály se vám lépe role divadelní, nebo filmové?
Divadelní role se mně hrály lépe. Divadlo totiž nemůže hrát každý, kdežto film ano. Film je v současnosti hodně spojován s reklamou. Může ho hrát kdokoliv: miss, zpěvák, podnikatel. Dříve se naše generace dlouho ostýchala, než si dovolila nazvat se hercem. Byla v nás zakořeněna určitá úcta a pokora. Měli jsme své vzory a tím více jsme byli k sobě kritičtí. Dnes se nazývá hercem každý.

Vaším vzorem byl kdo? Ať už hereckým, nebo lidským?
Pan profesor Miloš Hlavatý, který mě učil na konzervatoři. Když jsem se pak s ním setkal i ve filmu a on mě najednou začal oslovovat pane kolego, vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Víte, jednou jsem mu řekl: "Pane profesore, vy jste nás měl na líčení a dal jste mi výbornou známku, ale vy jste nám přece během celé výuky vyprávěl krásné a zajímavé příhody a já jsem si takovou známku ani nezasloužil." A on mi na to odpověděl: "Jestli z vás bude dobrý herec či se budete umět dobře nalíčit, to já vám za ten rok nejsem schopen dát. To všechno musíte vy sám..."

Medailonek

• František Peterka se narodil 17. března roku 1922 v Praze na Smíchově.
• Byl dvakrát ženatý. S druhého manželství s herečkou Vlastou Peterkovou (*1922) má dceru Michaelu, která žije v jihoafrické Pretorii, a syna Michala, který žije v Liberci.
• V roce 1980 mu byla udělena cena Českého literárního fondu za hru Nestřílejte bílé labutě.
• V roce 1993 byl jmenován čestným občanem města Liberce a dvakrát byl jmenován osobností roku.
• Zatím posledním filmem, ve kterém účinkoval, byla Kráva Karla Kachyni z roku 1993 - František Peterka chystá svůj vlastní scénář projektu, který nazval Podivná beseda důchodcova
• V roce 2007 Česká televize natočila pořad 13. komnata Františka Peterky
• Nedávno se objevil také na TV Prima v pořadu Top Star Magazín, kdy ho navštívila zpěvačka Lucie Bílá
• Ve volných chvílích sepisuje svoji vzpomínkovou knihu.

Po skončení našeho rozhovoru se mi vůbec nechtělo domů. Kdy se zase tak od srdce zasměju? František Peterka je báječný člověk. Velký chlap s duší kluka. Velký herec s duší sportovce.

Foto poskytl: František Peterka

zdroj: https://zena-in.cz/clanek/frantisek-peterka-herec-s-dusi-sportovce?fbclid=IwAR2d2OwipAFwUOaiwWhSXPPN1GnFLuj7EqogGE9U58-Oga7_dvLwJkq1_5Q