Dokumentace a modely

DOLNÍ CENTRUM LIBERCE V PODÁNÍ ATELIÉRU SIAL

Tato úvaha se věnuje třem studiím dolního centra Liberce od legendárního ateliéru SIAL. Všechny se pokoušely o co možná nejlepší řešení komplikovaného prostoru definovaného dnešním Soukenným náměstím a odrážety přitom světové tendence ve výstavbě měst — obzvláště jejich středových částí. Objevila se tu koncepce severského města v zelení, západní strukturalismus či nakonec britský Archigram, doplněný aktuálními urbanistickými tendencemi konce šedesátých a sedmdesátých let 20. století.

Prvním pokusem o novou koncepci byl návrh architektů Karla Hubáčka a Jiřího Svobody z let 1959—1961. Návrh se snažil kriticky přehodnotit dvě předchozí studie z období socialistického realismu. První z těchto klasicizujících studií předložili v roce 1951 architekti Mukuškovic a Boháč. Položili zvláštní, až téměř manifestační důraz na ulici vedoucí z nádraží na Soukenné náměstí, kde osa ústila v prospektu směrem k výškové budově kavárny Nisa. Náměstí se nálevkovitě otevíralo do prostoru volné zeleně k řece, kam architekti umístili novou budovu kulturního domu. Druhá studie vzešla z podobných kompozičních zásad, roku 1956 ji navrhl architekt Svatopluk Technik. Petr Vadďura hodnotil v letech 1973—1974 návrh starších kolegů Hubáčka a Svobody jako návrat k představě zeleného centra, později to však upřesnil Miroslav Masák, podle kterého se autoři inspirovali v té době populárními realizacemi skandinávských měst, například finské Tapioly: Rozvolnění staveb definujících centrum, jejich harmonie s vše pronikajícím a svírajícím přírodním rámcem, se zdály být pro Liberec přímo šité.

Další vývoj dolní terasy se nesl v duchu nového konceptu, který byl označován jako strukturalismus. Seskupení autorů, které je snad nejčastěji s tímto směrem spojováno, je označováno jako Team 10. Do jeho užšího okruhu patřili například Alison a Peter Smithsonoví, Jacob Bakema, Aldo van Eyck, kancelář Candilis-JosicWoods a jiní. Jean-Louis Violeau pro tento směr v architektuře a především v urbanismu vyzvedl čtyři základní rysy: spojení s humanitními vědami, pojímání architektury jako konglomerátu vztahů mezi hmotným prostředím a chováním jeho obyvatel, poučení ze struktury historických měst a kritiku poválečné výstavby, zejména nových sídlišť. V SIALu tato linie zasáhla architekta Miroslava Masáka, který ji začal poměrně do hloubky rozvíjet, a to jak po stránce teoretické, tak i praktické. Ve své práci chtěl zohlednit poznatky z humanitních věd, aby se vyhnul nebezpečí schematismu plošného plánování. Konstatoval, že z hlediska sociologického chápeme město jako prostor mnohotvárných společenských situací. 

Že vzájemný vztah jejich statických prvků (prostorů, fyzického rámce) a dynamických prvků (lidí, stálých obyvatel i návštěvníků a jejich činností) kulminuje v přirozených centrech. Tato komplexnost zájmu o městské centrum měla vést k tomu, že, a zde se Masák vrací k dřívější myšlence ze sympozia mladých architektů: tím snáze pochopíme požadavky na harmonii, zabydlenost, variabilitu, malé investiční a provozní náklady. Pochopíme i přirozenost a vhodnost evoluce přestavby se zachováním kontinuity měřítek a atmosféry, a méně budeme náchylní podlehnout agresivitě investorů, pohodlnosti stavebních firem, ale i povrchnímu romantismu plastických imitací historie nebo módní aplikací současné inflace fantastických futurologických projektů.

Tento důraz na respekt k historickému prostředí byl dále navázán na kritiku funkcionalismu: Dosavadní urbanistické systémy jsou většinou dovršením funkcionalistických snah, které přinesly od počátku století mnoho dobrého v hygieně, organizaci, standardu bydlení i městského prostředí, ale zároveň narušily jeho charakter, jeho rozmanitost a zabydlenost. Začínající pokusy o obnovení "pocitu města" se snaží o opuštění tuhých funkcionalistických schémat. Poučení chybamí přílišného racionalismu zajímají se dnes architekti o fyzickou a plastickou charakteristiku minulosti, konstatují, že technický komfort nepostačuje, že člověk si žádá i komfort prostoru. Formálním řešením Masákovy úlohy z roku 1968 byl rozprostřený pás neortodoxní zástavby, založený na systému pěších pasáží, nebo, jak to popsal on sám, na principu, který můžeme obrazně nazvat řekou. Do této struktury, jenž se vesměs držela nízko, a do výšky vystupovala jen na svých dvou okrajích, autor umístil různé městské funkce, středisko volného času s velkým i malým kinem, s informačním střediskem, právní poradnou, dancingem a kuželnou. Věžovité stavby měly sloužit jako hotel na jedné straně a administrativa a bydlení na straně druhé. Zakomponovány byly i původní objekty kavárny Nisa, paláce Dunaj a budovy OV KSČ, dnes banky. Do navrhované struktury průběžná doprava nezasahovala, byla vykázána na její okraj. Nepravidelný koberec složité městské zástavby našel svůj protějšek v přilehlém parku, jehož ohniskem se stala sportovní hala.

Z těchto myšlenek a plánů vzešla jediná stavba, dnes již zbořený obchodní dům Ještěd. Tato budova byla nejčastěji, a přitom velmi příznačně, popisována jako velmi komplikovaná, vycházející z dříve nastíněného konceptu kontinuálního městského chaosu či organizovaného chaosu (Masák), protože podle autora návrhu nebyla klasickým obchodním domem, ale tržištěm.

Její tvar byl složen ze čtverců, pětiúhelníků a šestiúhelníků, které umožňovaly měkčí tvarování zvnějšku i zevnitř. Zamýšlený chaos byl vytvořen třemi téměř samostatnými budovami, provázenými systémem schodišť, ramp a pasáží s volnými plochami či terasami k odpočinku. Stavba sloužila deseti samostatným obchodním organizacím obchodu a služeb, které měly společné jen příjmy a expedice zboží, technická vybavení a zdroje energií.

Poslední etapou tří zmíněných pojetí úprav dolní terasy Liberce byl návrh Školky SIAL. Školka byla společným pracovištěm mladých absolventů především pražské Fakulty architektury. Zpracování návrhu úprav dolního centra bylo jejím druhým cvičením. Teoretická studie začíná úvahami o městském společenství. Tvrdí se v ní, že člověk je sice individuum, ale vždy je též součástí širšího společenství, které vyznává určité hodnoty a má určité cíle. Tyto cíle pak promítá do prostředí, v němž žije. Myšlenková linie Školky připouští, že hodnoty a cíle společnosti se mění, a tudíž se mění i nároky na městské centrum a jeho podobu. Zde si lze všimnout jedné z hlavních premis teoretické studie Školky, důrazu na dočasnost řešení a na proměnlivteost hodnot společnosti a tím i celého městského centra. Na volání po flexibilnosti městského prostředí měla, podle Petra Vaďury, autora výkladu studie, velký vliv teorie Christopha Alexandera o dobře padnoucí formě a kritika tehdejšího urbanistického plánování od antropologa Edmunda Leache. Podle Alexandera nelze mít při procesu plánování žádné definitivní cíle, ale pouze cíle dočasné, vyplývající z dynamiky společnosti a z jejích potřeb. Podobně se k věci stavěl i Edmund Leach, když kritizoval přístup urbanistů takto: Deterministický přístup ve vytváření koncepcí vede urbanistu k mylné představě o tom, že má v rukou otěže městského společenství a že by se mohl stát jeho režisérem. Proto Leach doporučoval poskytovat pouze fragmenty (kontextu), do něhož se bude muset společnost v budoucnosti adaptovat.

Školce z toho vyplynulo, že její řešení nabídne takovou vizi řešeného území, kde by ty objekty, které na jejím základě budou realizovány, měly vhodné vazby mezi sebou navzájem i vůči existujícímu zastavění. Velká pozornost byla věnována návrhu komunikačního systému. Rychlý přístup do středu města byl jedním z cílů studie, návrh předpokládal dvě dopravní tangenty a mezi nimi žebříček, složený z jednosměrných ulic. Proč se Školka rozhodla použít právě klasicizující vzorec blokové zástavby protnutý jednosměrnými ulicemi? Žebříček si jednak nečiní nárok na to, stát se rychlostní komunikací, protože neslouží těžké dopravě. Dalším důvodem je fakt, že se pravoúhlý systém nejsnáze napne na stávající kostru ulic a co do velikosti a do tvaru vymezí bloky pro univerzální zástavbu centra. Vedle stránky dopravní přišla Školka i s vlastním architektonicko-urbanistickým konceptem. Autoři vycházelí z přesvědčení, že řadu objektů je vhodné zbořit. V asanačním poli však existovaly i stavby, které měly zůstat zachovány a hrát důležitou rolí. Měly centrální charakter, měly být iniciátory. Patřily mezi ně kavárna Nisa, palác Dunaj, Anenský dvůr a nový obchodní dům Ještěd. Na ně měla být napnuta konceptuální struktura nového městského centra. Centra kompaktního a zahuštěného. Čím se však měl městský střed zahušťovat? Měly to být polyfunkční stavby, mělo jít o sdružování investic. Podle představ Školky se měly sdružovat různé typy obchodů a služeb, administrativa, dopravní stavby (parkoviště) a v omezené míře i bydlení. Nakupení poměrně velkého počtu polyfunkčních budov mělo vytvořit moderní a živé centrum, které by dokázalo uspokojit potřeby člověka — konzumenta. Petr Vaďura napsal, že Školku již při studiu ovlivnily práce a manifesty skupiny Archigram a architekta Jamese Stirlinga. Seskupení několika staveb s mašinistickým výrazem vedlo k přirovnání takového urbanistického celku k ocelovému městu. | když na toto architektonické pojetí padaly mezi oponenty studie první kritiky, nestalo se kamenem úrazu. Největší kritika se strhla kolem dopravního řešení. Snad nejvíce výtek měl v tomto ohledu Jindřich Krise, dlouholetý vedoucí ústavu urbanismu Fakulty architektury, o mnoho blahosklonnější nebyl ani sociolog Jiří Musil. Jedno však Školce vytknout nelze — šlo o teoreticky dobře zpracovanou koncepci, která se mohla srovnávat i s doprovodným Masákovým textem z roku 1968. Způsob, jakým architekti přistupovali po druhé světové válce k stavbě městských center, na sebe váže zajímavé teoretické úvahy o hodnotách společnosti. Ateliér SIAL předložil tři přístupy k řešení, každý zastupoval jinou generaci a jiný teoretický a architektonický přístup. Architekti Hubáček a Svoboda podle všeho tíhli k řešení středu Liberce jako města v zeleni. Naopak je tomu u studií Miroslava Masáka a Školky. Miroslav Masák předložil řešení, které mělo blízko ke strukturalismu. Vedle toho, že šlo o dobře teoreticky zpracovanou studii, je třeba vyzvednout zvolený vztah k historickému centru, který byl z variant nejšetrnější. Školka, stejně tak jako Miroslav Masák, předložila jedinečnou teoretickou studii, která přiblížila pohled do urbanistické kuchyně mladých architektů a také důvody výrazu staveb navrhovaných pro potenciálního zákazníka — konzumenta, který se odlišoval od člověka — existencionalisty, kterého měl s největší pravděpodobností před sebou Miroslav Masák.

Mgr. Bc. Marcela Hanáčková Institut historie a teorie architektury Eidgenoěssische Technische Hochschule, Zürich