Jak našetřit na kostel?

text: Lubor Lacina

Naši předkové nezakládali spolky pouze na "dobu neurčitou", nýbrž někdy i na předem vymezený čas. To když potřebovali zmobilizovat síly, zájem a spojit se k nějakému velkému úkolu. Typickým příkladem byly stavební projekty. Když se třeba budoval pomník válečným obětem ve Mšeně nad Nisou, vybraly již existující spolky ze svých řad zástupce, kteří pak vytvořili spolek nový — takový, který organizoval budování pomníku včetně veřejné finanční sbírky. Dobrovolníci ve spolku měli spoustu práce. Chodilo se po obci s kasičkami, pořádaly se koncerty s výtěžkem ze vstupného ve prospěch pomníku, inzerovalo se v novinách, aby na konci všeho snažení před mšenským hřbitovem povstal mohutný pomník připomínající obyvatele Mšena padlé v první světové válce. Prostřednictvím sbírek a veřejné snahy obyvatel vznikaly nejen pomníky, ale také třeba parky nebo dokonce rozhledny. Dá se ale takhle našetřit i na kostel?

Podobnou otázku si museli položit v jizerskohorském Bedřichově. Tam ještě na konci 19. století kostel neměli a v době, kdy bylo zcela běžné patřit do nějaké církve a žít náboženským životem, to obyvatelům horského údolí velmi komplikovalo život. Na území obce dříve byla jen kaple v panském domě na Kristiánově, kam se chodili modlit místní skláři, bedřichovští ale museli chodit do Janova nad Nisou a předtím do Rýnovic. Kdysi dávno, když obec vznikala, museli dokonce až do Nábzí u Železného Brodu, kde pohřbívali své mrtvé, a když bývaly dlouhé zimy, museli prý zesnulé přechovávat ve sněhu, než bylo možné dostat se z hor do údolí. V roce 1661 vznikl hřbitov v Janově, samotný Bedřichov pak své místo posledního odpočinku otevřel až roku 1895. 

Opožděná změna k lepšímu iniciovala konečně i vznik svatostánku. V roce 1896 byl v Bedřichově ustaven Spolek pro výstavbu kostela, což bylo přijato S nadšením, a o rok později už měl spolek slušný majetek. Postupně se střádalo, byly koupeny vhodné pozemky a pomalu se připravovala stavba. Jenže přišla světová válka, kraj zchudli a lidé měli rázem úplně jiné starosti. Ještě dlouho po roce 1918 se vzpamatovávali z následků válečné lítice a než se mohli vrátit k přípravě stavby kostela, byl přelom dvacátých a třicátých let. Pak už se ale spolek pustil do práce naplno. Stejně jako před válkou byli ve spolku nejiniciativnější janovští duchovní a bedřichovský mlynář Anton Pilz, hybatel mnoha místních spolků a dlouholetý meziválečný starosta. Opět se rozběhly sbírky, v dobových novinách například každou chvíli zazněla zpráva, kdo všechno na stavbu přispěl. A byl to pestrý soupis — od jednotlivých lidí z blízka i z daleka, kteří přispěli třeba po pár korunách, až po přespolní spolky, firmy nebo místní honoraci. Hrabě Clam-Gallas například kostelu věnoval vnitřní vybavení, majitel rýnovické cihelny materiál na stavbu a lesní správa zvýhodněný nákup dřeva. Na Velikonoce pak zazněl v Bedřichově koncert pořádaný pěveckým spolkem, turnery a ochotníky z obce s výtěžkem ve prospěch kostela. A určitě nebyl jediný. 

Když byly peníze pohromadě, šlo všechno již rychle. 20. července 1930 se pokládal základní kámen, na konci roku byla hrubá stavba pod střechou a budovala se věž, další rok byl kostel téměř dokončen. Roku 1932 se před svatostánkem odehrála první kostelní slavnost, prozatím s provizorním oltářem. V dalším roce pak kostel dostal zvony a byl posvěcen litoměřickým biskupem Antonem Weberem. Bedřichovský kostel, zasvěcený sv. Antonínu Paduánskému, tak byl konečně v provozu a mohl začít sloužit věřícím v horách.

Jestli pak ještě dále fungoval Spolek pro výstavbu kostela a staral se například o nějaké organizační záležitosti, přesně nevíme. Objekt provozovala římskokatolická církev, a protože bedřichovský svatostánek byl od začátku zamýšlen jako kostel filiální, tedy bez vlastního faráře, duchovní sem přijížděl z Janova nad Nisou. Stejně se to ale pod oltářem dále hemžilo spolky — když měl některý výročí a k němu slavnostní bohoslužbu, když se všichni Bedřichovští sešli na státní svátek, na Velikonoce či na Vánoce, nebo když do kostela sv. Antonína Paduánského přijel v roce 1935 znovu litoměřický biskup a místní i přespolní spolky jej vítaly ve slavnostním nástupu. Spolkový život totiž ani vysoko v horách nikdy neusínal.

zdroj: Čtvrtletník Severočekého muzea v Liberci 1/2024